Vítejte v pustinách radosti, na poušti lidských emocí, na hřbitově nadějí. Za doprovodu padajícího černého deště se vynořují první tóny nového alba švédských melancholiků DRACONIAN. Minulé album nám ukázalo, že toto švédské septeto ve svém hledání hudebního vyjádření stanulo v doom metalovém hvozdě a nyní nám potvrzují, že právě zde nalezli své pole působnosti. Svým způsobem je to nakonec i dobře, kvalitních doomových kapel zůstalo poskrovnu a většina z nich už to beztak táhne jiným směrem, tedy s nejzářnější výjimkou MY DYING BRIDE. A když už se staré koutouče opouslouchají, nové desky kapel, jako je zrovna DRACONIAN, rozhodně potěší. Navíc v tomto případě nejde o lacinou kopírku, ale spíš o nápadnou insiraci s výrazným podílem vlastních nápadů.
„Arcane Rain Fell“ pokračuje přesně tam, kde předchozí deska skončila. Opět jde o ryzí doom metal, rozložený na více jak hodinové ploše, pomalu se sunoucí kupředu. Má však své nepopiratelné kouzlo, které se objevuje až po čase. Je potřeba sfouknout prach z převrácených náhrobků, abychom nápisy viděli jasněji. Je potřeba si je trochu přečíst, abychom porozuměli. A možná je taky potřeba si vystřelit mozek z hlavy, abychom je pochopili. Stejně jako „Where Lovers Mourn“, i toto dílo nepřináší na umírající doom metalovou scénu nic nového. Nicméně je až pozoruhodné, jak je tvorba DRACONIAN působivá. Teskné melodie se vynořují z táhlých akordů a jsou doprovázeny většinou nenápadnými, přesto nepostradatelnými klávesami. Majoritní vokál je zde tradiční švédský chraplák, občas předávající slovo ženském – „andělskému“ hlásku. Naštěstí v podání DRACONIAN nejde o samoúčelný kontrast. Všechno má zde své místo a svůj důvod. Po technické stránce opět nelze nic vytknout a ani nápady nyní nešetřili. Ba naopak, nové album je ještě lepší než předchozí. Zatímco na „Smutných milencích“ vyčnívala jedna (ta první) skladba nad ostatní, v „Tajemném dešti“ nás zaujme mnohem víc melodií a většina skladeb jsou samy o sobě mnohem lépe propracované a vypilované k toužebnému obrazu. Neodpustím si však přeci jenom zdůraznit nádherou melodii andělského nářeku, respektive skladby „Heaven Laid In Tears“, nebo závěrečné „Death, Come Near Me“, do jejíž tajů se však posluchač ponořuje pěkně pozvolna, když se po dobu patnácti minut stále více potápí do bahna zoufalství a beznaděje a vychutnává si každý další propad své bezcenné existence.
Doom metal v podání DRACONIAN je vůbec příjemný zážitek. Pochopitelně, pokud se výraz příjemný zážitek u tohoto stylu dá použít, zda by nebylo vhodnější použití „laskavá sebetrýzeň“.