Nepředpojatí, neohnutí, nezlomení. Pro někoho možná minimálně smělé prohlášení od kapely typu HAMMERFALL, pro někoho možná vyjádření všeho, v co lze v takovém případě relativně objektivně věřit a čím se chlubit. V jistém smyslu totiž HAMMERFALL opravdu jsou takoví, jakými se v titulku svého pátého řadového alba chvástají být. Pořád dál si hrnou ten svůj melodický heavy metálek, se kterým v roce 1997 na debutu „Glory To The Brave“ spustili novou vlnu speed metalové revoluce (a dej jim za to pánbůh věčnou slávu), nedívají se nalevo ani napravo a jako koník s klapkami na očích sledují jen tu jednu jedinou cestu, která jim byla dána do vínku a celkem pravděpodobně jim vydrží ještě na pěkně dlouho. Někdo je proto má rád a nedá na ně dopustit, někdo je pro to nesnáší a nemůže jim přijít na jméno. Já osobně však, s ohledem na popsanou dlouholetou a zároveň neotřesitelně stejnorodou produkci kapely, která v tomhle světle rozhodně může vypadat jako nepředpojatá, neohnutá a nezlomená, věřím tomu, že se HAMMERFALL opravdu mohou takto prezentovat. Zbývá jen rozluštit, zda je to dobře nebo ne.

Nečekejte ode mě ovšem nějaké sáhodlouhé filozofické úvahy o tom, jak to s tím vším doopravdy je, jestli to, co HAMMERFALL hrají, stojí za prd nebo ne, kde jsou kořeny faktu, že stále ještě skládají právě v duchu prosto-melodické metalové škatulky (zda někde u pohledu do vkladní knížky za spořitelní přepážkou nebo prostě proto, že jim pod žebry tepou doopravdy ryzí kovová srdce), či globálně vzato, nakolik má v dnešních podmínkách cenu něco podobného vůbec poslouchat. To jsou otázky, na které nemá smysl odpovídat, neboť jejich hlavním poznávacím znamením je, že jsou prostě nezodpověditelné. Zvláště když téma je natolik ožehavé a sporné, že asi těžko naleznete několik metalu chtivých jedinců, kteří by se v reakci na ně shodli. A je to především proto, že v popředí téhle pomyslné arény stojí proti sobě ony dva nepřehlédnutelné tábory hudebních konzumentů (což jsme bezpochyby všichni, to prosím neberte nijak zle), jejichž názory jsou tak jasné, jako jsou neprůstřelně úplně opačné. Názorně vyjádřeno ve vztahu „svatořečit, uctívat a vynést do nebe, “ versus „ukřižovat, ubít a rozšlapat do země“. Já se ovšem necítím být příznivcem ani jedné strany „extrémistů“ a viděno očima politika proto zůstávám stát někde na silně neutrálním místě. Ne snad proto, že bych se tím chtěl vyhnout odpovědnosti ze zaujetí jednoznačného postoje, ale proto, že to tak zkrátka a jednoduše cítím. Vím, že kytarové riffy, postupy a vůbec kostry skladeb a zpěvových linek, na kterých HAMMERFALL postavili „Chapter V“, jsou ošoupané jak džíska příznivců starých CITRON, vím, že kolikrát to, co se ozývá z drážek cédéčka jsou převážně HELLOWEEN a celá spousta dalších spolků (z nichž ani jedním nejsou HAMMERFALL), a vím, že při čtení těchto řádek si mnohý z vás řekne, tak proč to, kurňa, ten chlap poslouchá? Inu protože to právě cítí tak jednoduše a přesto přes všechno se mu „Unbent, Unbowed, Unbroken“ celkem líbí. Snad pod dojmem historické úlohy HAMMERFALL při obrodě mateřského stylu, snad pod vlivem jakési magnetičnosti Cansova vokálního projevu a na to navazující nezaměnitelnost „zvuku“ HAMMERFALL, nevím. Ale je to fakt a jak praví klasik, já už to z tý hlavy nedostanu.

Libo-li tedy několik exkluzivních ukázek toho, jak se stále ještě tepe a dá tepat heavy metal, není nic jednoduššího, než sáhnout po albu „Chapter V“ (slyšte zejména výbornou singlovku „Blood Bound“ či koncertní tutovky „Fury Of The Wild“ a „Take The Black“).  Neuslyšíte na něm nic, co jste nikdy neslyšeli (koneckonců v opravdové ocelárně také po nějakých  sedmi, osmi letech nejspíš neuvidíte nic, co jste ještě nikdy neviděli), ale právě v tom to v případě HAMMERFALL vězí. Ani JUDAS PRIEST na s rozechvěním očekávané novince „Angel Of Retribution“ nepředvádějí nic, co jsme nikdy neslyšeli (ba dokonce možná naopak), a přesto bych řekl, že budou znovu vynášeni do nebes. Takže může být něco špatně? Teoreticky, snad. Ovšem HAMMERFALL mají jméno, mají prodejnost, dokonce mají i koncertní návštěvnost jaksepatří, čili všechno špatně určitě nebude. A v takovém případě pak je ze všeho nejlepší vzít nebo nechat být, přesně tak, jak jsem to udělal i já, a víc to neřešit, protože ... ale ne, nechme toho filozofování. „ .... We´re Blood Bound!“