Emir Kusturica je náš... Nebo si to alespoň můžeme namlouvat. Vždyť vystudoval českou FAMU a na svého profesora Otakara Vávru dodnes vzpomíná s úctou... Vždyť má v Čechách věrné publikum, které rozhodně není náchylné k nacionalistickým vášním, které málem smetly Kusturicovo arcidílo Underground (i tvůrce samotného). Publiku tak věrné, že ten, kdo 8. března 2005 zavítal ve večerních hodinách na žižkovský Aero dvůr, byl svědkem jevu dnes již zřídka vídaného... Cedule vyprodáno (vyvěšené dlouho před začátkem projekce) a velkého boje o lístky. V čase, kdy multikina zcela válcují filmovou kulturu, se Emir a jeho filmy stávají jedním z vzácných reprezentantů autorské normality uprostřed globalizací unifikovaného oceánu...

Film Život je zázrak jsem očekával s rozechvěním, s jakým očekáváme díla našeho oblíbeného tvůrce. Kam Emir zamíří po divoké a audiovizuálně dokonale sladěné šílenosti Černá kočka, bílý kocour? Bude pokračovat v neutrálním rozjuchaném duchu, kterým nahradil své post-undergroundovské tvrzení, že s filmy končí? Nebo sáhne zpět k politickému tématu a rozehraje svůj neotřelý symbolismus a paralelismus, který je, chtě nechtě, esencí jeho filmařského pohledu na svět?

Ode všeho trochu. Život je zázrak představuje syntézu hned několika jeho předchozích poetik. Úvod filmu se nese spíše v duchu bezstarostného a burácivého karnevalu, jaký jsme opustili s titulky Černé kočky. Jen namísto cikánské komunity se ocitáme kdesi na hranicích Bosny a Srbska, ve svojském světě divočiny, kam sice vedou koleje, ale nejezdí vlak, ve svojském světě, kde se žije postaru, na oko nezkaženě. Kamera brouzdá panoptikem nezaměnitelně pitoreskních tvářích a rtuťovitých charakterů, obraz divoce křepčí ruku v ruce s fantastickou etnickou hudbou (pod kterou je podepsán též sám Emir a jeho domácká skupina NO SMOKING ORCHESTRA). Zvláštní svět, kde zvěř i člověk žije v symbióze, kde se miluje, nenávidí, slaví i umírá, je líčen s typickým temperamentem. Divoký střih, vytažený zvuk, skoky z místa na místo. Pomalu ale jistě se však začíná rozpustilý režisér-vypravěč upoutávat na rodinu inženýra Luky Džukiče, na jeho syna Miloše, kterých chce být velkým fotbalistou, na jeho ženu Jadranku, která bývala operní pěvkyní, ale kterou psychická porucha donutila opustit jeviště. Jak už u Kusturici bývá zvykem, počáteční idyla je falešná a záhy je do základů rozleptána (podobně jako ve fenomenálním Domě k pověšení, i tady si vnější svět do intimity vnitřního, domovského, najde cestu). Kusturica věren svému režijnímu rukopisu pracuje nejprve s náznakem (zneklidňující záběry typu čertsvě vylíhnutého kuřete, které se dere skrz pletivo a hláška „Jáj,  život je čudo!“), posléze se symbolickým názvukem dalšího dění (fotbalový zápas, který z vtipné rvačky symbolicky přeroste do podoby válečného střetu) a nakonec i se zcela explicitními scénami (vražda starosty-tradicionalisty). Do pohraničí přichází s prvními vlaky válka mezi Bosnou a Jugoslávií...

Miloš, kterého si konečně povšiml milovaný Partizan Bělehrad, je povolán do války a Kusturicův emblematický motiv – oslava, ztrácí „černokočkovský“ patos nadšení a přerůstá v „undergroundovské“ křepčení na hranicích zmaru a smrti. Lehké mrazení, které prostupuje geniální Kusturicovu obraznost a symbolickou dvojjakost, se zhmotňuje, válka začíná, film opouští bezstarostnou divokost a metaforicky vyznívající masové obrazy a upíná se k postavě Luky, který uprostřed běsu války, na její samé hranici, okusí zázračnost života v celé jeho sladkosti i hořkosti. Život je zázrak se náhle láme do další fáze, z typické balkánské burlesknosti se mírní v melodramatickou lovestory s prvky komedie. Bosňan Luka se za pohnutých okolností seznamuje se srbskou dívkou Sabahou a od první chvíle je jasné, že Kusturica rozehraje svojskou parafrázi Romea a Julie. Ačkoli se teď kamera soustředí především na dva ústřední aktéry, jejichž pozvolna se rodící vztah líčí do všech detailů, obecná rovina neztrácí na důležitosti. Kontext války je reflektován zdánlivě neutrálně, sledem výjevů a situací, které však nezapřou režisérův cit pro nadsázku, ironii až mrazivý cynismus. Kusturica se vyhýbá tomu, co mu bylo tolik vytýkáno v případě Undergroundu (tedy projugoslávské nostalgii – maršál Tito se však přeci jen objeví na scéně alespoň jako busta), přesto se nenápadná nit bizarnosti a marnosti války vine celým filmem a vrcholí nádhernou scénou předávání zajatců za přítomnosti americké televize. Jak jednoduše dokázal Kusturica vystihnout tragické nepochopení západní kultury pro balkánskou povahu, je důkazem jeho neobyčejného talentu pro tematizovaný paradox.

Kvintesencí filmu však zůstává láska a život. Smyslnost, city, temperament. Stárnoucí Luka a mladá Sabaha prožívají svůj příběh bez samoúčelných kulis (na to je Kusturica až příliš velký puntičkář), přesto je jejich (kolikátá už?) variace Shakespeara neobyčejně krásná, přirozená a působivá. Zahrnuje vše typické pro Emirův režijní styl – nadsázku, létání, snovou obraznost, animální pudovost... Animalita je jednou z klíčových složek filmu, výskyt a herecké výkony zvířat patří ke skutečným zázrakům. Tvoří zajímavou rezonanční plochu pro lidské příběhy a neustále akcentují náležitost člověka k přírodě a naopak – odtrženost od přírodního koloběhu u těch, kteří z války profitují. Nešťastně zamilovaná oslice, věrný ořech Žujko, kočky, slepice, husy, kachny, medvědi... ti všichni dodávají příběhu nezničitelný optimismus, který je k výbuchům šrapnelů zcela imunní. Jejich lidské protějšky jen potvrzují, že výběr tváří i talentů je další z mnoha Kusturicových předností. Vyzdvihnout jednoho herce znamená snížit ty druhé a to by byla kardinální nespravedlnost! Výtečná vizualizace charakterů a naprosto nestylizované  výkony se podílejí na dokonalé atmosféře každého záběru i filmu jako celku a vytvářejí iluzi prazvláštní pseudoreality, která nám přijde absolutně šílená, přesto však neafektovaná a jaksi... lidská. Kusturicovská.

Čas kritiky. Emir Kusturica je mužem vášně a temperamentu a jeho filmy tím často trpí. Bohužel i tentokrát jsem se ve fázi mezi skvostně rozkřepčeným úvodem a jímavým melodramatem závěru nemohl ubránit dojmu, že Kusturica podlehl přívalu obrazů. Pravdou je, že každý jeho záběr je mixem perfektního řemesla, filmařského citu a básnické poetiky, ale těch záběrů je prostě až příliš a rozevírají scénář do nezacelitelné šíře. Výsledkem není nuda, spíše malá extempore, při kterých si divák klade otázku, za nestálo za to kráčet po kolejích příběhu příměji a neodbíhat do okolních hvozdů za sice pěknými, ale trochu zbytečnými bočními liniemi. Pravdou též je, že scénář nepatří mezi to nejsilnější, co Emir Kusturica zfilmovával, nicméně provedení je tak přesvědčivé, že případné frfňání je pouze výsledkem nutnosti kritiky “hledat a rozmazávat mouchy i mušky“.

Bosenský mág obrazu mi znovu připomněl, proč ho mám tak rád. Ze stejného důvodu jako Federica Felliniho. Je to autor se vším všudy. S vlastním viděním. Vlastním stylem. Je tak trochu zmítán svým obrovským talentem. Má neobyčejný cit pro poetiku. Tragiku jedince i celku. Pro pitoresknost obrazu. Umí rozesmát i zneklidnit. To vše v rámci jednoho filmu, který má možná pár stinných stránek, ale přesto patří k chloubám tzv. současné evropské kinematografie, která by takových Kusturiců potřebovala ještě několik, aby se o ní jako o kinematografii dalo vůbec začít uvažovat.