Věčně atraktivnímu tématu – pohnutým osudům lidí na pozadí významných světových událostí – se dostává dalšího zpracování. Krev zmizelého je na české poměry výpravně pojatým snímkem, rozvíjejícím dějovou linii na ploše více než 20-ti let. Po nepovedeném snímku Duše jako kaviár tak režisér Milan Cieslar natočil už druhý celovečerní film během jednoho roku. Tentokráte si pro nosný námět zašel, stejně jako v případě pozoruhodného Pramenu života, opět na počátek druhé světové války.

Vše začíná v zimě 1939 v Pobaltí. Livoňský kraj je zmítán válkou s Ruskem, které se po boku svého přítele Josta (Vladimír Dlouhý) účastní i člen starého rodu křížových rytířů Arne von Lieven (Václav Jiráček). Netrvá dlouho a v předem prohraném boji jsou oba muži raněni a následně transportováni do vojenského lazaretu v Jeseníkách na moravsko-polském pomezí. Československo je již pod německou správou včetně původně soukromého sanatoria židovského doktora Blaua (Martin Huba), odpočítávajícího poslední dny před transportem do židovského ghetta. Zatímco Jost přichází „pouze“ o nohu, promrzlý a raněný mladý Arne je na pokraji smrti a ošetřujícími lékaři v podstatě odepsán. V tu chvíli se ho ujímá pomocnice v lazaretu Helga (Vilma Cibulková), které se zázračným způsobem podaří mladého šlechtice vzkřísit. Mezi oběma vzniká krátký milostný vztah. Zatímco Arne se coby člen nordických SS jednotek odmítá dobrovolně účastnit války proti svým bývalým spojencům a volí rychlé řešení v podobě sebevraždy, Helga s ním čeká dítě – dceru Dorli. Vztah a jeho následek, který už navždy zle poznamená její život. Zatímco během války bylo její dítě „tolerováno“ jako pro německou rasu perspektivní, po ní pro Helgu začínají ta pravá muka. Od teď už je navždy poskrvněna stigmatem esesácké běhny a její dítě ocejchováno jako dcera fašisty.

Snaha účtovat s naší nedávnou minulostí je pro český porevoluční film typická. Ať už se jedná o období nacistické zlovůle anebo komunistickou totalitu. Tentokráte si autoři vzali na paškál obě traumatická období našich novodobých dějin, aby do nich zasadili příběh obyčejné venkovské ženy. Samotný scénář i fakt, že děj filmu je situován do několika světových lokací, slibují lákavý divácký zážitek. Bohužel, i přes své nesporné ambice a na tuzemské poměry velkolepou výpravu, však Krev zmizelého trpí hned několika neduhy. Tím největším je jeho dvojí pojetí. Je známo, že snímek se kromě klasického kinoformátu dočká i mnohem delší čtyřdílné televizní verze. Zatímco na televizní obrazovce je během několika dílů dostatečný prostor pro vtělení se do příběhů postav, na velkém plátně plyne Krev zmizelého až příliš strnule a původní záměr – dodat pohnutému osudu Helgy punc dramatičnosti – se tak utápí v až příliš složitém spletenci jednotlivých postav. I přes velmi dobrý výkon Vilmy Cibulkové mě smutný příběh Helgy nedokázal upoutat natolik, abych s ní mohl soucítit. Ani emocionálně nejsilnější momenty, ať už se jedná o poválečný návrat do pohraničí, pobyt v komunistickém vězení anebo poslední pohled na západ slunce nad Jeseníky, nejsou podány s dostatečnou přesvědčivostí a z mého pohledu vyznívají do ztracena. Dějová linie je navíc prošpikována dalšími postavami s povětšinou taktéž tragickým osudem, z nichž nejvíce upoutá doktor Blau v podání slovenského herce Martina Huby, byť ani scéna s jeho deportací do židovského ghetta nedokázala příliš oživit emoční prázdnotu, kterou ve mně snímek zanechal.

Pozitivním rysem tak kromě výpravy a exteriérů zůstává kamera, která nám naservíruje i několik lahůdkových záběrů (jako například přejezd vojenského vlaku přes zasněžený horský most) a herecké výkony, z nichž kromě již uvedených hlavních postav nejvíce upoutal nečitelný estébák Lubič v podání v současnosti snad nejobsazovanějšího českého herce Ondřeje Vetchého a hlavně Igor Bareš coby Čevora. Sexuální deviant, jenž se z vesnického číšníka a zloděje stříbrných příborů vypracuje přes kápa v koncentráku, masturbujícího při pohledu na umírající ženy v plynové komoře, až na krajského náčelníka SNB. Bezcitná bestie jdoucí za svým cílem doslova přes mrtvoly, přičemž jakákoliv forma násilí jí není cizí. Jeho osud je s osudem Helgy pevně spjatý jako černá s bílou a tam, kde hlavní hrdinka padá do ještě většího životního bahna, Čevorova kariéra a význam stoupají výš a výš. Myslím, že výkon Igora Bareše je tím nejlepším, co Krev zmizelého nabízí. Dorli v ztvárnění Ester Geislerové, která už pomalu vystupuje ze stínu své slavnější sestry, střídá silnější okamžiky se slabšími a symbolicky tak charakterizuje nevyrovnanost tohoto snímku.

Škoda, že z nesporně zajímavého scénáře nedokázali tvůrci vytěžit víc. Krev zmizelého tak zůstává pouze dalším ambiciózním projektem, který nedokázal naplnit očekávání do něj vkládaná. Jako televizní film se bude jednat nepochybně o dílo nadprůměrné a mnohem zajímavější, na velké plátno je to ale bohužel málo. Přesto si však dovolím tvrdit, že už jen díky několika výborným hereckým výkonům to za shlédnutí stojí. Otázkou však zůstává, jestli jej absolvovat v sedadle kina anebo v pohodlí sedací soupravy před televizní obrazovkou.