Přiznám se bez mučení, že tvorba Wese Andersona (Taková zvláštní rodinka, Jak jsem balil učitelku) je pro mne jednou velkou španělskou vesnicí a na jeho v pořadí čtvrtý film mě táhlo něco docela jiného než jméno režiséra. Stárnoucí a neodolatelně zrající Bill Murray, který v jednom z nejlepších počinů minulé sezóny – nekonvenční lovestory Ztraceno v překladu – předvedl výkon hodný hereckého velikána. Vzhledem k avizovanému konci kariéry na stříbrném plátně jsem si další Billův kousek prostě nemohl nechat uniknout...

O tom, že mě neznalost poetiky Wese Andersona bude limitovat v diváckém rozletu, jsem pochyboval skutečně jen chvilku. Narozdíl od diváka poučeného jsem si musel jeho režijní a scénáristický styl pracně nacházet, očichávat ze všech stran a teprve potom soudit, zda se mi vlastně líbí nebo ne... A to už byl film dávno ve druhé polovině. Konečný dojem po opravdu pěkně provedených titulcích byl zhruba takový, že jsem narazil na tvůrce, který ve svých třiceti pěti letech představuje vyzrálého a hotového autorského filmaře s naprosto nezaměnitelným rukopisem, který rozhodně nebude čitelný pro všechny. Rozptyl emocí bude nepochybně značný a obhajitelné budou jak oslavné ódy, tak znuzené zívání, ale to už je zkrátka tvůrčí riziko těch, kteří se nebojí být „divní“.

„Život pod vodou“ je velice zvláštním míšencem neumělého dokumentu o podmořském dobrodruhovi a jeho cestách, působivého osobního dramatu a fantaskní výpravy do hlubin dětské představivosti. Středobodem filmu je badatel a dokumentarista Steve Zissou, jehož předobraz lze hledat v legendárním Jeanu Yvesu Custeauovi. Stárnoucí dobrodruh prožívá méně oslnivé období kariéry, jeho filmy příliš netáhnou, sponzoři se odvracejí, manželství se mu hroutí, nejlepšího přítele mu sežral tajemný žralok. Naštěstí má Steve svou věrnou posádku, plnou podivínů v bleděmodrých overalech a červených čepičkách, kteří tvoří pokřivený obraz ideální rodiny, po níž Steve marně touží. Bill Murray opět září svým peciválským herectvím. Jeho absolutní laxnost a pasivita, absence výrazné mimiky i intonace, vytvářejí (neptejte se mě jak) dokonalý obraz muže-snílka, ale zároveň nesnesitelného ješitného náfuky, který před problémy všedního dne uniká honbou za chimérou oceánu – polomytickým jaguářím žralokem. Steve Zissou je velice zvláštní mixturou barona Prášila, kapitána Ahaba a mizantropického starce s magnetizujícím charismatem dobrodruha, kterému život ještě více rozbouří příchod údajného syna Neda (poněkud nevýrazný Owen Wilson). Dospělý muž, dlouholetý Stevův fanoušek, a stárnoucí oceánograf vytvoří zvláštní dvojku, v níž se mísí chlapecká touha po otci a otcovská touha po chlapci. Sen o jejich naplnění se titulků nedožije. Právě motiv toužení a narušených citových vazeb tvoří onu dramatickou linii „Života pod vodou“, v níž se otcovské tápání mísí s tápáním milostným i chlapským soupeřením o překrásnou reportérku Jane (elektrizující Cate Blanchett).

Jenže tenhle film je slepen dovedně jako překližka a tragická linie osobní je překryta hmotou (nejen) vizuální bizardity dobrodružného filmu... Iluze, že se bude částečně jednat o dokument ze života podmořských výzkumníků, trvá pouze chvilku. Není pochyb o tom, že s reálným dokumentem má „Život pod vodou“ společného asi tolik, kolik má jaguáří žralok společného se skutečností. Pokud je v osobní rovině pocititelný klasický pozorný vypravěč, přitisklý i díky ztísněným lodním prostorům na tělo postavám, v „dokumentární rovině“ se z dramatického pozorovatele stává rozverné dítě, které nechává prostor pro své sny a představy. Divákovi jsou nabídnuty jednak fragmenty filmu, který o lovu na žraloka Steve a jeho posádka točí, jednak těžko zařaditelné pitoreskní výjevy ze života na expediční lodi Belanfonte. Ony fragmenty filmu ve filmu jsou směsicí roztomilé infantility a amatérismu, zmíněné výjevy ze života osádky Belafonte pak jakoby vypadly z šestákových komiksů (které mimochodem Steve na začátku podepisuje jednomu ze svých fanoušků). Wes Anderson líčí putování Zissoua za jaguářím žralokem stylem dítěte lačnícího po fabulaci, dítěte, které sice baví sledovat přírodopisné dokumenty, ale nudné bádání si dobarvuje piráty, z vousatého a prošedivělého oceánografa si udělá neohroženého hrdinu, který se s pistolí v ruce neváhá postavit zlosynům a který má (jako káždý správný hrdina), velkého a svalnatého konkurenta v nablýskané lodi (zde Hennesey v luxusním balení Jeffa Goldbluma). Dětské „krasořečnění“ se neprojevuje jen v bohatosti zápletky, která místy připomíná hodně divoký dobrodružný film, ale i ve vizuálním ztvárnění. To doslova oplývá neumělými efekty, přeskoky do průhledných kulis, neodolatelně syntetickou „casio“ hudbou v akčních scénách  a naivistickými narativními postupy i parodicky klišovitými výjevy (přičemž pseudo-akční vylodění na ostrově pirátů představuje jeden z vrcholů komiky filmu)...

Před Andersonem nezbývá než smeknout, protože tenhle podivný slepenec dokázal udržet pohromadě. Velice k tomu napomáhá hudba, zejména postmoderně dráždivé překopávky Davida Bowieho do portugalštiny a komorního písničkářství, které mají díky pravidelný prostřihům na muzicírujícího Seu Jorge zvláštní rytmizující dopad na celkově trochu nevyrovnané tempo filmu. Nepominutelným specifikem „Života pod vodou“ je stylizovaná kamera, zejména pak kompozice obrazů, které často připomínají pečlivým naaranžováním postav před objektivem skupinové fotky z deníku cestovatele (nebo výjevy z dětských her na hrdiny – jak vidno, nemá to k sobě daleko). Hlavním tahounem snímku jsou však bezesporu herecké výkony (musela by mi ruka uhnít, kdybych nezmínil fenomenálního Willema Dafoe!), díky nimž člověk překoná závrať zmatení v úvodních částech filmu a s trochou štěstí si do bizardního akvária Steva Zissoua cestičku najde... Riziko, že mu v hlubinách dojde kyslík, tu je stále přítomné, ale navzdory tomu stojí tenhle snímek za sázku do divácké loterie.