Přiznám se, že ke snímku „Roboti“ jsem přistupoval poměrně zdrženlivě a s předpokladem toho, že půjde už jen o nastavovanou kaši a zmatené, rádoby vtipné pobíhání v uzavřeném kruhu v posledních letech velmi populárních „animáků“. Počáteční skepse ovšem zakrátko pominula, a i když snímek nechává jakékoliv pokusy o originalitu daleko v říši snů,  výsledný dojem není špatný, přestože mnohé rezervy by tu byly.

„Roboty“ lze řadit do vlny počítačem vytvořených snímků jako je SHREK, PŘÍŠERKY S.R.O. nebo DOBA LEDOVÁ, se kterou jej spojuje stejný tvůrčí tým. Samotný příběh je banální, jakoby odsunutý až na druhou kolej a zcela jednoznačně nepatří mezi silné stránky filmu, na druhé straně však tak trochu paradoxně jeho kvality výrazně nesnižuje. V podstatě pedagogicky kopíruje jedno z nejznámějších klišé o cestě za ideály, z našeho pohledu za „americkým snem“ a službě společnosti vedoucí ke světlejším zítřkům. Na rozdíl od pokračování „Shreka“ se však vyznačuje mnohem vyšším stupněm soudržnosti. Mladý robot Rodney Copperbottom je vynálezcem a sní o setkání se svým idolem, guruem všech vynálezců, Bigweldem, který je také oním přívětivým doyenem, za směšné ceny poskytujícím náhradní součástky na rychle chátrající plechová těla robotů. Po příjezdu do hlavního a hektickým životním stylem kypícího velkoměsta robotů se však jeho malý, růžovými brýlemi nazíraný svět vzápětí hroutí se zjištěním, že vedoucí postavení ve vynálezeckém impériu dobrosrdečného Bigwelda zaujímá chladný „terminátor“ Ratchet, jehož úmysly nepatří k nejčistším. Ale nebyl by to kladný hrdina, kdyby se nepostavil na stranu slabších a v hrdinném postoji nevytáhl do boje za ochranu práv utlačovaných.

Dalo by se říci, že „Roboti“ jako celek shrnují a někdy i „ždímají“ vše, co bylo v podobně laděných snímcích doposud k vidění. Nechybí humor spočívající nejen ve vizuálních eskapádách, honičkách, opíraní se o tradiční schémata vyprávění, ale také pokus o společenskou satiru, která spolu už s tradičním výchovným aspektem vystupuje nejvíce do popředí v osobě zloducha Ratcheta, jeho despotické našeptávající matky a jejich společné snaze zcela přerušit výrobu náhradních dílů a namísto nich zavést sofistikovaný a komplexní upgrade robotických těl z nablýskaného chromu a tím naplnit chorobnou touhu po moci a unifikaci společnosti. Nesmí také chybět typická žánrová klišé u nichž je ovšem poněkud zarážející, že jakkoliv se je tvůrci snažili ironizovat a být nad věcí, ve výsledků se do nich ještě více zaplétají a vytvářejí tím další, což výslednému rozhodně dojmu nepřispívá. Kromě toho lpí na schématu až příliš podobnému ostatním takto vytvořeným snímkům. Poměrně hezky se podařilo udržet v rovnováhu v rovině parodie, která ve světě z kovu otevírá docela nové možnosti a v němž ustálené rčení „kdo maže, ten jede“ platí obzvláště. Ať už se jedná o porod robotího miminka aneb postavme si svého potomka, jeho dospívání nebo na druhé straně citace mnoha snímků jako „Terminátor“, „Shrek“, „Doba ledová“, či přepracování písní („I am dancing in the oil…“) apod. Právě z nich vytáhli tvůrci dnes už by se dalo říci téměř archetypální postavy, a tak nesmí chybět přihlouplý, ale v zásadě dobrosrdečný malý zlodějíček, který vám připomene Shrekova Osla nebo malý pomocník hlavního hrdiny a jeho odkaz na smůlou oplývající veverku z „Doby ledové“. 

Vizuální stránka je už tradičně povedená a vyznačuje se příjemným nádechem retrofuturistické atmosféry naivních padesátých let a mohu říci, že trochu podobně jsem si před lety vysnil „lidské“ roboty v Asimovových povídkách. Přestože úroveň animace a zpracování jako celek v podstatě pokračují v zajetých kolejích, z pohledu diváka nabízí snímek  hezký a velmi funkční svět, který  se nikterak neliší od toho našeho včetně chování hlavních protagonistů a jejich citů. „Roboti“ jsou  navíc vděčným tématem pokud jde o neverbální humor. Ten právě v tomto smyslu převažuje a v zásadě tak částečně supluje chabý scénář, ať už jde o gagy spočívající v manipulaci s končetinami, všudypřítomné poruchy, rozmanité tvary těl nebo vizuální dynamice honiček městem, neobvyklých dopravních prostředcích nebo závěrečného souboje. Zde autorům fantazie skutečně neschází.

V kontextu podobně laděných snímků jsou ROBOTI nutně pouze mírně nadprůměrným filmem, který nemá příliš čím překvapit a v některých ohledech ztrácí. Nabízí sice spoustu zajímavých a vtipných okamžiků, ale nedaří se mu zahnat myšlenku obyčejnosti, toho, že vše řečené už to mnohokráte a někdy i v lepších podobách bylo. Stejně tak nedokáže obstát jako dostatečně poutavá parodie, přestože základní předpoklady mu neschází. ROBOTI nejsou špatný snímek, jsou zábavní a milí, ale mají tu smůlu, že nebyli mezi prvními, a tak ve výsledků stojí spíše jako další v řadě, než aby z ní vyčnívali. Ovšem na druhé straně  k slušnému pobavení stačí zcela záměrně zapomenout mozek uzamčený ve skříni, příliš nedumat nad tím, zda jste tohle už náhodou někde neviděli a prostě se nechat se unášet tu více, tam méně povedeným sledem vizuálních a verbálních vtípků. A v této rovině je téměř vše jak má být.