Maestro a Martin Sammael, toť jména, která všem fanouškům symfonického blacku doporučuji k zapamatování, stejně jako jejich společné dítko – ASTRAL. Na sklonku roku 1996 se za touto dvojící fantastikou a okultismem posedlých jedinců uzavřely brány ostravského studia Barbarella, aby se na úsvitu roku 1997 opět se skřípěním rozevřely a následován houfem netopýrů a satyrů vylétl ven počin Magia Eon... Počin, kterému se nedostalo takové pozornosti, jaké zasloužil. Počin, který dodnes neztratil nic ze svého lesku a pronikavosti.

ASTRAL jsou dnes kapelou po hříchu téměř zapomenutou... Když jsem slyšel koliko povyku ztropil debutový počin IMMORTAL TEARS mezi naším redaktorstvem, zahloubil jsem ve své diskografii a znovu vzkřísil kotouček s magickým obalem malířského génia Reona Argondiana. Pokud někdo žije v bludu, že Nesmrtelné slzy patří k průkopníkům vampyrického a okultního symfonického blacku v českých zemích, nechť si zaopatří již čtyři léta starý počin Magia Eon... a doplní si znalosti tuzemské scény...

Nenapodobitelná atmosféra tohoto alba dříme především v prezentaci čistě latinských textů. Maestrův vokál prochází širokou paletou mutací – od pekelných a neartikulovaných skřeků, přes typický blackový krakor, až k čistému teatrálnímu zpěvu. Parádně zvládnuté přechody ze skřehotu do majestátních refrénů a zpěvů, které prezentují mrtvou latinu jako jazyk zpěvný a uhrančivý, se přesně zrcadlí v hudbě samotné. Nelze ji ohodnotit jako pouhý symfonický black, kompozice ASTRAL jsou mnohem rafinovanější a vícerozměrné. Sammaelova kytarová hra vyznává nejen svištivé černosmrště, ale velice často vnáší na scénu i rockový feeling, kterýžto krystalizuje do překrásně vysochaných sólových sloupů. Ty se pak v přímém sosedství prasopalů hostující Blackcounta Baalberitha vyjímají, coby zářící démanty v temnotách. Propojení temného rocku a melodického black metalu nejrůznějším způsobem proměňuje zastoupení instrumentů – ve fantaskní jízdě „Argondia“ dominují kaskády kláves a neurotický tepot bicích, zatímco bouřlivý zásek „Sammael“ nadnášejí skvěle melodizující španělka a elektrika. Titulní štych je sice zplozen v mlžném přítmí efektů a varhanním nářku, ovšem vzápětí se zvrhává do černočerné dřevité smršti, která se nesměle hlásí k tradiční severské škole černokovu. Taková jest formulka ASTRAL – vše co je černé, dobré jest. A alchymistická dílna bouří a nadouvá se živelnými větry temnot. Magia Eon... je Pandořina skřínka plná zkrocených démonů. Veškerá živelnost může být rázem spoutána a překrásné ztichlé „oratorium“ Hoathahe Saitan, které extaticky šepotá toužebné inkantace, nepůsobí ani v nejmenším nepatřičně. Pozoruhodně harmonické, vyrovnané, vyzrálé, okultní, astrální...

Přes nesporné kvality ASTRAL, přes vyzrálé a na tuzemský black výborně nazvučené album, přes poměrně vřelé přijetí se po téhle smečce slehla zem... Další CD Filicetum Lunare bylo dlouho avizované, leč k mým slechům se nikdy nedostalo. Krom recenzí obou počinů na německém Rock Hardu a pár chatrných notickách jsem nenalezl na netu ni stopy po fantastické a nadějné kapele, která dokázala, že black metal se dá i v rámci malé hudební scény tvořit náramný a svérázný. I proto stojí ASTRAL v mých vzpomínkách kousek od pomyslného vrcholu, do kterého již navěky zarostl mocný Kořen...

P.S. V souvislosti s rodokmenem okultního blacku v ČR nelze zapomenout ani na ujetou černou operu MASTER´S HAMMER – Jilemnický okultista...