27. března se znovu potvrdil již dostatečně podložený teorém: čím méně platících diváků přijde na koncert zahraniční veličiny, tím lepší je výsledný zážitek. V pauze mezi výtečným setem „andělíčkářů“ SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY a živelnou smrští legend britského folk metalu SKYCLAD hlásil mužík u stolku se vstupným „by voko“ nějakých 150 hlav, což mě definitivně přesvědčilo, že nás čeká opravdu kvalitní požitek pro uši. To, že si ve víru tanečních radovánek dodělám i načaté tělo, to byl bonus, který si rozverní vyslanci Albionu za předvedený výkon rozhodně zasloužili. Ale nepředbíhejme.

Role domácích předskokanů připadla čerstvým držitelům prestižního Anděla, moravským SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, kteří, ač se na to první pohled nemusí zdát, mají svým folkmetalovým pojetím ke SKYCLAD poměrně blízko. Sedmičlenný orchestr (už i s Jardou Adámkem (ex-ENDLESS)) zcela zaplnil pódium a jeho vystoupení podle očekávání pozůstávalo (s výjimkou v podobě „My Friend Who Doesn’t Esist“ pocházející z předešlé řadovky „Themes“) převážně ze skladeb z aktuální desky „Relic Dances“. Pomalejší a chytlavé skladby, jejichž hlavní složku tvoří nekomplikované kytarové riffy, na které jsou pak pečlivě vystavěny jednotlivé folklórní motivy, dokázaly navnadit i publikum. Dá se říct, že se podařil splnit i nesnadný úkol – dobře nazvučit tolik nástrojů. Ačkoliv vokály mi subjektivně přišly místy až moc výrazné. Závěrečným překvapením pak byl cover „Kashmir“ pocházející od legendárních LED ZEPPELIN.

Po zvukově i muzikantsky velmi dobrém vystoupení zástupců české scény působil nástup SKYCLAD doslova jako facka na ucho. Po kratičkém dudáckém sólu vtrhl hříšný ansáml na scénu sice s velkou vervou, ale zároveň s velkým zvukovým bordelem a značně neurovnanou instrumentací, které vévodil příšerný zpěv-nezpěv kytaristy Kevina Ridleyho, vokální náhrady za fenomenálního Martina Walkiyera. „Do They Mean Us“, otvírák aktuální řadovky „A Semblance Of Normality“ byl tak totálně zazděný a zoufalství kulminovalo během druhé „Well Beside The River“, kterou Ridley znovu neukočíroval a příliš nepomohl ani druhý hlas kulaťoučkého kytaristy Steva Ramseyho. Marně jsem pátral po živelnosti a veselí, marně jsem ve zvukové změti pátral po housličkách střapaté Georgie Biddle. Měl jsem pocit, že zažívám blamáž. Jenže pak mávl kouzelník Merlin svým proutkem, Steve prohodil do publika pár anglických vět a rozjel vypalovačku „Think Back and Lie of England“. A najednou to tam bylo. Poněkud rozhozený zvuk se sjednotil do úderného bůgru, nesourodost zmizela, Steve popadl dech a zpíval (no, spíše pokřikoval) jako o život, zrzka Georgie křepčila se svými elektrickými fidlátky po pódiu a před námi stáli praví SKYCLAD – živelní, hluční, roztančení...

Martinovu absenci, která byla v prvních dvou písní opravdu bolestivá, jsem si po zbytek famózního setu neuvědomil. Nebyl čas a nebylo proč. Kevin je výtečný frontman, ukecaný, rozesmátý, strhující. V nejenergičtějších pasážích lozí po odposleších a hecuje publikum, které se už dávno oddává svým „pohybům“. Koblížek Ramsey pálí do publika riffy i povedená sóla, Georgie jako buclaťoučká víla propolouvá kolem svých kolegů. Hudba s námi hází, lidé řičí, hrozí, tancují a SKYCLAD, ti hospodští kouzelníci, čarují z repráků ten nejlepší bygbýt, jaký si dovedete představit. Je to zábava, která pro mne osobně graduje ve skočných odrhovačkách „Another Drinking Song“ a „Parliament Of Fools“ z desky aktuální a „Penny Dreadful“ z mojí milené řadovky „Irrational Anthems“. Set samozřejmě těžil především z aktuální řadovky, která byla, pokud mě paměť neklame, zastoupena pěti songy. Přiznám se bez mučení, že většinu ostatních písní jsem ve víru tance poztrácel a čerta starého se stalo. Ten večer šlo především o skotačení v rytmu neuvěřitelně veselé a nespoutané muziky a tento cíl plnil trochu řidší dav až do „Spinning Jenny“, která uťala hlavní set. Bývalo by se skotačilo až do alelujá, nebýt toho, že v Rock Café se musí povinně končit v deset, což ten večer vážně bolelo. Takže po spartánském přídavku se věčně usměvaví SKYCLAD odebrali za oponu minulosti a nám zbyla na jazyku žízeň a po celém těle dobrý pocit.

Co ještě zaznělo: Cry Of The Land, Earth Mother, the Sun and the Furious Host, The Cradle Will Fall, Ten Little Kingdoms, The Song Of No-Involvement, Swords Of A Thousand Men (?) a další...

Text: Dalas (SSOGE) + Marigold (SKYCLAD)