OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po velmi melodicky našlapané a posluchačsky přívětivé desce „In Absentia“ nám PORCUPINE TREE přinášejí porci hudby částečně se vracející k psychedelicky zabarvenému přístupu známému z jejich starších počinů. Jestliže minulé album poněkud vybočovalo svojí příjemnou přístupností a až hrubě k metalu se blížícímu soundu, aktuální počin jde lehce zpět v čase. V podstatě až někam k albu „Signify“. Očekávání výraznějšího ovlivnění spřátelenými OPETH se i přes hostování Mikaela Åkerfeldta nenaplnilo a deska se asi bude více zamlouvat fanouškům oné jemnou rockovou mlhou zahalené tváře plné nenucených melodií a náladových pasáží evokujících jakési očekávání věcí příštích. Řezavost kytarového zvuku se sice nevytratila (skladba „Shallow“ je jasným důkazem) ale poněkud ztratila na své dominanci. V hudbě PORCUPINE TREE tak opět vystupují do popředí především osobité harmonie, které se přes jasnou libozvučnost dostavují s podivným nádechem nekonformnosti a melodické výstřelky se většinou propadají kamsi do oblasti tušení krásy, než do pocitu ohromení z prvoplánové nádhery. Přesto se na albu najdou i jaksi vlažné okamžiky snad až banálního „prozpěvování“, v podobě třeba rytmicky ubíjející skladby „Halo“, kdy rotující motivy vytvářejí pasáže plné ničím nepřekvapujících „ohraných“ témat, při jejichž poslechu se postupně dostaví pocit snad až nemravné touhy zalézt raději pod deku s něčím, nebo lépe někým, více zábavným. Pobavení prostě není to, co od téhle desky můžete očekávat. Hluboká neústupnost vlastního přístupu tvoří z hudby PORCUPINE TREE krmivo nejen pro přemýšlivé melancholiky, ale i ztřeštěné roztěkance toužící po chvílích soustředěné nenásilnosti a jemné neformálnosti, kterou na albu „Deadwing“ při pozorném poslechu můžete najít.
Přestože výraznost hudebního „návratu“ je to první, čeho si posluchač na albu všimne, zůstává zde i hodně z příbuznosti s albem „In Absentia“, které oslovilo i mnohé se starší tvorbou PORCUPINE TREE neseznámené posluchače. Pro ně však může být „Deadwing“ lehkým rozčarováním, a to i přesto, že je aktuální kolekce ve výsledku jakýmsi kompromisem. To co bylo především zachováno z minulé desky je převažující svižnost hudebního toku, která dodává skladbám jasně rockové vyznění, na druhé straně se PORCUPINE TREE zčásti vrací i k náladově línému, jakoby „roztěkanému“, projevu charakterizovanému nenásilným přístupem vytvářejícím odlehčené, přesto emocemi nabité pasáže. Typickým příkladem je třeba úvodní část výborné skladby „Arriving Somewhere, But Not He“. Křížením obou elementů pak dostáváme kousky jako „Open Car“ nebo „The Start Of Something Beautiful“, ve kterých je šikovně vstřebáno vše od hrubé kytarové říznosti až po jemnou akustickou tklivost. Jiný druh kombinace pak bohužel ústí i do pro mě nepřesvědčivé formy zhmotnělé v pop-rockové baladě „Lazarus“.
Přes veškerou různorodost a barevnost materiálu je „Deadwing“ jako balónek vznášejících se nálad, který kolem vás propluje v příjemném poslechu, ale po kterém se přistihnete při myšlence, že to sice bylo dobré, ale marně budete přemýšlet co to vlastně bylo a co po tom zůstalo? Těžko hodnotit zda je to aspekt kvalitní nenásilné hudby nebo důsledek nějaké nenaplněnosti projevu. Každý ať si najde ten svůj pocitový „chlíveček“ a zařadí si „Deadwing“ do jemu vyhovující blízkosti srdce. U mě se i přes veškeré výhrady, kterým se v souvislosti s tímto albem nedokážu ubránit, dostavuje ve výsledku uspokojení, že PORCUPINE TREE nepokračují minulou deskou naznačeným směrem líbivých až metalových forem, ale že vědomi si svých kořenů budují skladby na základech osobitého psychorocku, který jim byl vždy vlastní.
Aktuální album PORCUPINE TREE se jeví jako určitý kompromis mezi melodicky přístupnější minulou deskou „In Absentia“ a starší více psychedelicky zaměřenou tvorbou. Mě osobně tato „polovičatá“ řešení ne zcela vyhovují, přesto musím uznat, že album je uděláno s bravurou a citem, je napěchováno melodičností i poněkud alternativní rockovostí a představuje přirozený krok v hudebním vývoji těchto zkušených harcovníků.
7,5 / 10
Steven Wilson
- kytara, vokál
Richard Barbieri
- klávesy
Colin Edwin
- bysová kytara
Gavin Harrison
- bicí
hosté:
Mikael Åkerfeldt
Adrian Belew
1. Deadwing
2. Shallow
3. Lazarus
4. Halo
5. Arriving Somewhere But Not Here
6. Mellotron Scratch
7. Open Car
8. The Start Of Something Beautiful
9. Glass Arm Shattering
10. She's Moved On (Extra Track)
Closure/Continuation (2022)
The Incident (2009)
Fear Of A Blank Planet (2007)
Arriving Somewhere... (DVD) (2006)
Deadwing (2005)
In Absentia (2002)
Stars Die : The Delerium Years 1991-1997 (2002)
Metanoia (2001)
Recordings (2001)
Lightbulb Sun (2000)
Stupid Dream (1999)
Coma Divine - Live In Rome (1997)
Signify (1996)
The Sky Moves Sideways (1995)
Up The Downstair (1993)
On The Sunday Of Life... (1991)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Lava Records / Warner Music
Stopáž: 64:43
Produkce: Steven Wilson
Nevím zda bylo na "In Absentia" důležité, že PORCUPINE TREE přivrdili, ale rozhodně bylo důležité, že povolili uzdu barevnému vidění a po vesměs klidném rozjímání dokázali i pořádně kopnout. Novinka asi měla být šalamounským mezikrokem, jenže s převažujícím opakováním motivů přichází velké zklamání. Je to totiž nuda, kterou sice občas zvedne nějaký ten vyvedený vzruch, ale ona se vrací a zuby zatíná až do konce. Pravda, s počtem poslechů roste i přesvědčení, že až tak úplně špatná ta deska není, ale osobně jsem zklamán. Čekal jsem mnohem mnohem víc...
Dať na úvod albumu takmer desať minútovú skladbu, v ktorej sa takmer nič neudeje je vskutku hazard s priazňou poslucháčov, ktorí predošlú tvorbu PORCUPINE TREE až tak nepoznajú. Album pokračuje a na obdiv sa tu vystavuje trochu vyblednutý progress rock, aranžovaný až do takmer popového šatu ("Lazarus" je síce veľmi pekná skladba, no akoby ukradnutá zo soundtracku Dawson's Creek).
Nekonfliktné nápady, s akými prichádzajú kapely na staré kolená. Skladby, ktoré sa počúvajú dobre, no nie príliš dlho. Tak zo dve úrovne estetického zážitku, pod ním len dobre zahratá vata.
Album mi miestami pripomína famózny opus "III Sides to Every Story" od EXTREME, no jeho kvalít rozhodne nedosahuje. Napriek tomu možno doporučiť ako celkom príjemný.
Je to svízel s touto deskou. Coby alespoň částečně obeznámen s předchozí tvorbou PORCUPINE TREE musím kroutit hubou a pod nos si říkat něco o vykrádání sebe sama. Je to prostě tak. Ačkoliv písně z "Deadwing" nepostrádají příjemnou melancholickou náladu z předešlých nahrávek, v mnoha momentech překračují velice tenkou hranici mezi zasněnou a účelnou unylostí a bohapustou nudou. Silné momenty se střídají s těmi slabšími a já si říkám, že na scénu přibudla další stálice, u které se vzrušené očekávání nových nahrávek mění v předpokládanou sázku na jistotu. No, rád bych se mýlil ...
„Deadwing“ velmi sebejistě balancuje na špici trojbokého jehlanu, jehož stěny defunují 3 hudební proudy k soutoku na špici proudící. Prvním je novodobá náladotvorná ANATHEMA, druhou procítěnější PLACEBO rock a třetí strnulost nejlépe asi definovaná éteriky z RADIOHEAD. Celá deska tak trochu budí dojem jako by ji skupina PORCUPINE TREE vhodila do neosvětleného tunelu a na chtivého posluchače jen houkla „hledej šmudlo“. V tomto případě se však hledání vyplatí a odměnou vám bude netradiční a melancholický hudební prožitek. Po tom co prvních několik málo poslechů kolem vás příjemně proplyne, ale téměř nic z nich nezůstane, se netečnost CDčka začíná pozvolna měnit. Z kotouče náhle vyrostou chapadélka, která se vás něžně zachytí a jemně přitahují stále blíž a blíž směrem k oné nenásilné melancholické pohodičce, která z "Deadwing" prýští.
Veľmi príjemné album plné zvratov, ale pritom pohodové. Táto skupina mi každým svojim albumom spravila radosť a ani teraz to nie je iné. Po zvukovej a hudobnej stránke nie je čo kapele vytknúť. Snáď by som mohol mať pripomienku k tomu, že na tomto albume kapela neprináša vo svojej tvorbe nič nové. Akoby varili z toho, čo tu už bolo. "In Absentia" bol predsa len o mnoho novátorskejší a po vypočutí ostával dlhšie v hlave. Tento aktuálny počin je výborný, ale predsa len tomu niečo chýba. Tak snáď nabudúce...
Minulost PORCUPINE TREE neznám a "Deadwing" je mojí první zkušeností s britskou kultovkou. A příjemnou. Jejich rock, který umně balancuje mezi melancholickými tóny, říznějšími metalovými hranami a popovou líbivostí (překrásný "Lazarus", který bez obtíží strčí do kapsy všechny uplakané britské babokluky), vytváří spíše příjemnou kulisu než nějaké výrazné duševní vibrace. Dovedně vystavěné kompozice, příjemné melodie, skvělá instrumentace... to vše tvoří celek solidní a zábavné desky, která dovede upoutat pozornost. I když nijak dramaticky a fatálně.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.