KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Příručka pravého a jediného UG psaní jasně uvádí, že pro kvalitu recenze je zcela nezbytné popsat i obrázkovou poutavost obalu. Podržím se tedy tohoto pravidla a vychválím ponurého rozčepýřeného strašáka, který s kufrem sbaleným na cestu do krajiny přemnožených špačků na nás vybafne z bookletu plného narudlé zamračenosti. A kdože se nám schovává za touto potemnělou kulisou? No samozřejmě, že uskupení depkoidních Amíků NOVEMBERS DOOM, kteří jsou už dlouhou dobu standardem na scéně kapel vycházejících z doomového odkazu MY DYING BRIDE a snažících se přepracovat již ohraná klišé poutavým a osobitým způsobem. Ne vždy se jim to dařilo na sto procent, ale v rámci mantinelů, které si zjevně sama skupina pro svoji produkci postavila, se minimálně předchozí deska „To Welcome The Fade“ dá zařadit do toho nejkvalitnějšího z post doom deathového ranku.
A co že nám tito služebníci potrhaných strašáků nabízejí na svém aktuálním počinu? Kdo od sveřepě depresivních Američanů čekal nějaký zásadní zvrat v jejich hudebním směřování, bude asi zklamán. NOVEMBERS DOOM prostě jen vzali mlýnek na maso, v něm semleli celou svou minulost a přidali trochu koření v podobě ostřejšího přístupu a moderně plastického zvuku. Jak mixáž, které se ujal zkušený Dan Swanö, tak i mastering, který vyšel z pracek Jamese Murphyho, jsou prvotřídně odvedenou prací. Karbanátky vzniklé z této semletiny pak obsahují to kvůli čemu NOVEMBERS DOOM upoutávali v minulosti, vše však v náležitě „akčním“ kabátku lesknoucím se novotou. Je to ona známá náladová hudba, která se však protentokrát drží mimo unylé doomové truchlohry. Asi v tom se dá najít ten lehký posun zaznamenatelný při porovnávání třeba s předminulou deskou „The Knowing“. Švih a svěží postupy totiž rozvádějí to, co skupina naznačila už na minulém albu. Tedy jakousi infiltraci seversky melodické výraznosti do nezpochybnitelného doomového základu. A právě tento výrazový podtón nutí ke srovnávání se seveřany OPETH.
Místy až přílišnou blízkost k obdivované ikoně OPETH na aktuálním počinu zvýrazňuje jednak absence u NOVEMBERS DOOM dříve využívaného ženského vokálu, ale také ona příslovečná přirozená melodická plynulost, která vytváří zásadní náladovou linku táhnoucí se celým albem. Hra s tóny, barvami zvuku i skloubení apokalyptické hudební temnoty s akustikou dále umocňuje pocit až příbuzenské pokrevnosti. Výrazně je to slyšitelné například ve skladbě „Swallowed By The Moon“. Pro mě osobně je to trochu škoda. NOVEMBERS DOOM se tak mohou stavět do jistého stínu, ve kterém se jejich emotivní balíček hudební naléhavosti může ztrácet v pocitu kopírování. Tihle Američané však nepatří do zástupu napodobitelů, přes veškerou hudebně výrazovou podobnost se zmíněnými seveřany jim, i díky jejich vlastní historii a předchozí tvorbě, nemůžeme upřít právo na vyjádření svých vizí prostředky, které sami uznají za vhodné. A dokud se z jejich hudby nevytratí ona nedefinovatelná naléhavá razance skloubená s melodickou procítěností, stále budu uznale pokyvovat hlavou s vědomím, že ono sveřepé držení se doomových základů přináší kromě všech negativ i jedno zásadní pozitivum, a tím je nutnost hledání každé skulinky a všech možných i nemožných hudebních nuancí, které tento styl nabízí a které se NOVEMBERS DOOM snaží v rámci své hudební „zaslepenosti“ odhalit a vynést na světlo. Často tak na nás dýchnou velmi neotřelé kombinace MY DYING BRIDEovské zasmušilosti (například čtvrtá „Dark World Burden“ nebo úvod osmé „Collapse Of The Fallen Throe“) s poněkud veselejším podtónem razantně vpřed se hrnoucích kytar a posmutněle svižné rytmiky.
Přestože se někomu může zdát, že se NOVEMBERS DOOM začínají utápět v přešlapování na místě, jejich v pevných mantinelech uzavřená hudba disponuje potenciálem protržené přehrady, kdy napěněná kalná voda strhává vratké kůlničky smutných depresí a odnáší do nenávratna konkurenční líně spící čokly, kteří už nejsou schopni snad ani zaštěkat, natož pak kousnout. Doomová hudba s takto silným nábojem je pro mě v dnešní době značně ojedinělým úkazem a i díky tomu jsem ochoten zařadit „The Pale Haunt Departure“ k tomu nejlepšímu v daném stylu.
Na „The Pale Haunt Departure“ pokračují NOVEMBERS DOOM v pokusech vybudovat na doomových základech hudbu plnou emocí, ale i svěží melodičnosti. Výraz se posouvá stranou od typické zasmušilosti, přesto nepopírá příznačnou příslušnost k doomovému chlívečku. Nápaditá a OPETHovskou plynulostí načichlá hudba je pro mě tím nejlepším co daný žánr v dnešní době dokáže nabídnout.
8,5 / 10
Paul Kuhr
- vokál
Larry Roberts
- kytara, klávesy
Vito Marchese
- kytara
Joe Nunez
- bicí
Mike LeGros
- basová kytara
hosté:
Dan Swano
- kytara
Eric Burnley
- klávesy
Tommy Crucianelli
- klávesy
1. The Pale Haunt Departure
2. Swallowed By The Moon
3. Autumn Reflection
4. Dark World Burden
5. In The Absence Of Grace
6. The Dead Leaf Echo
7. Through A Childs Eyes
8. Collapse Of The Falling Throe
The Novella Reservoir (2007)
The Pale Haunt Departure (2005)
To Welcome The Fade (2002)
Amid Its Hallowed Mirth (reedice) (2001)
The Knowing (2000)
Of Sculptured Ivy And Stone Flowers (1999)
For Every Leaf That Falls (1997)
Amid Its Hallowed Mirth (1995)
Vydáno: 2005
Vydavatel: The End Records
Stopáž: 51:48
Produkce: Novembers Doom a Chris Djuricic
Studio: Studio One (USA), Square One (Švédsko) a The Safe Room (Florida)
Z albumu počuť presne tak málo zručnosti, vynaliezavosti a talentu, koľko si podobná retro-nahrávka vyžaduje. Môže byť sympatické, že sa v dnešnej dobe niekto ešte venuje klasickému doom metalu, no v zápätí príde otázka, či by nešťastne hibernujúcemu štýlu predsa len neprospelo niečo súčasnejšie.
Po niekoľkonásobnom vypočutí určite neobstojí tak, ako klasiky ANATHEMy, či MY DYING BRIDE, ak však niekomu nezáleží na dobovom kontextne a predstaví si, že tento album pochádza z roku 1995, celkom si ho užije.
Príjemne tradiční NOVEMBERS DOOM nemajú ambície prekvapovať; bohate stačí, že na poli "brajdovského" doom metalu odvádzajú štandard, vyšperkovaný skladbami ako "Swallowed By The Moon" či "In The Absence Of Grace". NOVEMBERS DOOM sú pravdepodobne najlepšou súčasnou kapelou žánru, ktorý má v tejto podobe najlepšie roky za sebou.
Nie je to síce veľa, ale ku spokojnosti stačí.
Poryvy větru, jež derou z pahýlů stromů ještě nenarostlé listí, mi uši zacpávají listopadovou zkázou. Tímto špuntem, jenž nese název „The Pale Haunt Departure“, zůstávají mé sluchovody zabedněné delší dobu, než jsem očekával a popravdě - ani dnes se ho nehodlám vzdávat. Příjemně trudnomyslné nálady, které mi ušní zátka zvaná NOVEMBERS DOOM přivodila, patří k tomu nejpříjemnějšímu, s čím jsem se za poslední dobu setkal. V mnoha chvílích mě napadlo, že takhle nějak by vypadala srážka CREMATORY (z dob „Act Seven“), MY DYING BRIDE a OPETH. Za zmínku stojí i hlasové kvality přerostlého Paula Kuhra, který čitelně artikuluje i v proklatě hlubokých hrdelních recitacích, aniž by ztrácel cokoliv ze své drsnosti a surovosti.
Klasický doom, který opravdu nepřináší nic nového, ale je to dobře odvedená práce, příjemná na poslech. Koho jiného si dnes pustit, kdo hraje nefalšovaný doom, když zorvne není chuť na My Dying Bride?
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.