OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kvarteto z Českého Krumlova sa po rokoch, dvoch malých demo CD a jednom singli dočkalo prvého dlhšieho albumu zabaleného do príjemného komixového obalu. Ako to už v skromných domácich podmienkach býva, na príprave dosky sa podieľali a výdatne pomáhali aj známi, v tomto prípade vedúci zabehaných a trošku stagnujúcich LOCOMOTIVE – René Paveza. Nahrávalo sa tiež v domácom štúdiu Loco.
Hoci samotná kapela označuje svoju tvorbu ako nu-rock, nie je príliš vzdialená ani spomínaným LOCOMOTIVE. Najpodstatnejším odlišujúcim znakom je výrazne väčší príklon k melodickým gitarovým linkám, inak ide o hutnú muziku zmiešanú z ingrediencií rocku, metalu a hardcore. Začiatok „Adrenaline“ vypadá ešte pomerne sľubne, čo je zásluhou intra „Tune“ (na záver nahrávky pokračuje ako outro obohatené o zvonkohru slečny Votýpkovej) a jednoznačne najzaujímavejšej veci „Ramadan“, ktorej nechýba nápad, drive a celkom dobrý dojem robí aj samotný text. Žiaľ odtiaľto sa nahrávka topí v sivej monotónnej hlbočine, sem-tam zaujme niektorý riff alebo preberie rýchlejší rytmus ako v anglicky spievanej „Forever Live“, avšak celkovo ide o veľmi slabý a nevýrazný materiál s malou hustotou lepších nápadov. Tá istá angličtina zase ťahá dole aj „Layer“ zásluhou nie príliš vydarenej výslovnosti.
Kto zabil Marylin sa z útrob tohto CD nedozvieme, ale čo zabíja tento počin, je pomerne mdlý zvuk, nekonečná priemernosť, monotónnosť a evidentná nevyzretosť celého materiálu (kapely?), čo je trošku prekvapivé, keďže za bicími sedí Jiří Solomon (bývali bicmen harcovníkov ENTER, pred pár rokmi relatívne úspešnej kapely) a medzi hosťami figuruje René Paveza ako producent. „Adrenaline“ je tento krát jednoducho málo. Mimochodom, zo stránky kapely môžete všetky skladby voľne stiahnuť a spraviť si názor sami.
Jednoducho slabý materiál s naozaj len pár zaujímavejšími momentami.
3,5 / 10
Petr Jesenský
- spev
Robert Stropek
- gitara
Ladislav Mácsay
- basgitara
Jiří Solomon
- bicie
hostia:
René Paveza
- spev (4,5,6)
R.Votýpková
- zvonkohra (10)
1. Tune
2. Ramadan
3. Rub a lic
4. Adrenalin
5. Kadzanav
6. Nesypu
7. Idea
8. Forever Live
9. Layer
10. Tune
Adrenaline (2004)
Hluboko (SP) (2002)
Promo CD (2001)
Promo CD (1999)
Vydáno: 2004
Vydavatel: W.K.M.? + Lev Music
Stopáž: 32:37
Produkce: W.K.M.? & René Paveza & Pavel Doušek
Studio: studio LOCO
Kontakt: tel: +420603842532
Kdysi jsem je míval hodně moc rád, jsou to skoro sousedi... starší materiál mě ale asi baví (spíš bavil) víc... lidem, který podobná muzika baví bych snad i doporučil. Možná i češský trochu netradiční texty, ale jinak průměr... z nostalgie...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.