MOGWAI - The Bad Fire
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nahrávka „Kabaret“ od berounské skupiny BLACK HILL je přesně ten případ, kdy se psaní recenze změní na takovou malou noční můru. Znáte to – dostane se vám do ruky nějaká deska a vy už při letmém poslechu odhalíte, že se jedná o naprosto tragickou záležitost a že nemá cenu namáhat se s dalším poslechem jako u alb, která si vás nezískají hned na první pokus (díky kompoziční propracovanosti nebo třeba těžce prostupnou zvukovou hradbou ala NEVERMORE), ale postupně se před vámi odkrývají a nakonec vás obdaří nádhernou dlouhotrvající hudební slastí.
To u BLACK HILL rozhodně nehrozí. Nevím čím to je, ale jejich hudba má zvláštní schopnost probouzet ve mně zajímavý mix pocitů – nasranost, podrážděnost, nevolnost a hlavně naprostou depresi. Nejedná se ovšem o takové ty melancholické nálady, které zažívá člověk při poslechu MDB a podobných spolků, ale o naprosté zoufalství z toho, že by poslech podobné sračky neměl nikdy skončit. Řadovému posluchači je hej, když se mu něco nelíbí, poslouchat nemusí. Naproti tomu recenzent, pro to aby napsal zodpovědnou a objektivní recenzi, musí inkriminovanou nahrávku slyšet několikrát (já osobně si dávám jako nezbytné minimum 10 poslechů). Zřejmě tedy tušíte, v jakém se nyní (v závislosti na výše uvedených skutečnostech) nacházím rozpoložení…
Hudba BLACK HILL je nazývána jako „crossover“ a opravdu to bude asi nejvýstižnější označení. Jedná se o mix rap-metalu, zřejmě i nějakého HC, rocku a také je patrná inspirace agrární klasikou (např. v písni „Ptaerodaktyl“). A výsledek je hodně nepovedený. Kdybych měl porovnávat, tak bych si hodně dlouho lámal hlavu jestli je horší ŠKWOR nebo BLACK HILL – kdo se trošku vyzná, tak dle tohoto srovnání už je mu jasné, jak si asi akcie BLACK HILL stojí…
Je tu (mnou) tolik očekávaný závěr. Celý rozechvělý mačkám tlačítko STOP a vychutnávám si slastné chvíle ticha. Ani nemá cenu psát nějaké závěrečné hodnocení. Je mi uplně jedno, jakým směrem se kapela v budoucnu vydá a do jaké míry se jí to podaří. Jediným mým přáním totiž je, ať už je NIKDY víc neslyším!
Další mizerná kapela z českého UG. Nepomůže jí ani určitá stylová pestrost.
1,5 / 10
Paprique
- zpěv
Hellmaster
- kytara
Buragh
- kytara
UB
- basa
Lady
- bicí
1. Nazdáregh
2. Ptaerodaktyl
3. Lady z Loun
4. Aquarely
5. 1001 Volt
6. Krvavej strejc
Aleluja Agrocore (2007)
Kabaret (2004)
Torpaedo (2002)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Srajt Rekordz
Produkce: Pavel Marcel & BLaCK HiLL
Studio: RAM Kr. Dvůr
cože škwor ?? Blééééééééééé
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!