Nahrávka „Kabaret“ od berounské skupiny BLACK HILL je přesně ten případ, kdy se psaní recenze změní na takovou malou noční můru. Znáte to – dostane se vám do ruky nějaká deska a vy už při letmém poslechu odhalíte, že se jedná o naprosto tragickou záležitost a že nemá cenu namáhat se s dalším poslechem jako u alb, která si vás nezískají hned na první pokus (díky kompoziční propracovanosti nebo třeba těžce prostupnou zvukovou hradbou ala NEVERMORE), ale postupně se před vámi odkrývají a nakonec vás obdaří nádhernou dlouhotrvající hudební slastí.
To u BLACK HILL rozhodně nehrozí. Nevím čím to je, ale jejich hudba má zvláštní schopnost probouzet ve mně zajímavý mix pocitů – nasranost, podrážděnost, nevolnost a hlavně naprostou depresi. Nejedná se ovšem o takové ty melancholické nálady, které zažívá člověk při poslechu MDB a podobných spolků, ale o naprosté zoufalství z toho, že by poslech podobné sračky neměl nikdy skončit. Řadovému posluchači je hej, když se mu něco nelíbí, poslouchat nemusí. Naproti tomu recenzent, pro to aby napsal zodpovědnou a objektivní recenzi, musí inkriminovanou nahrávku slyšet několikrát (já osobně si dávám jako nezbytné minimum 10 poslechů). Zřejmě tedy tušíte, v jakém se nyní (v závislosti na výše uvedených skutečnostech) nacházím rozpoložení…
Hudba BLACK HILL je nazývána jako „crossover“ a opravdu to bude asi nejvýstižnější označení. Jedná se o mix rap-metalu, zřejmě i nějakého HC, rocku a také je patrná inspirace agrární klasikou (např. v písni „Ptaerodaktyl“). A výsledek je hodně nepovedený. Kdybych měl porovnávat, tak bych si hodně dlouho lámal hlavu jestli je horší ŠKWOR nebo BLACK HILL – kdo se trošku vyzná, tak dle tohoto srovnání už je mu jasné, jak si asi akcie BLACK HILL stojí…
Je tu (mnou) tolik očekávaný závěr. Celý rozechvělý mačkám tlačítko STOP a vychutnávám si slastné chvíle ticha. Ani nemá cenu psát nějaké závěrečné hodnocení. Je mi uplně jedno, jakým směrem se kapela v budoucnu vydá a do jaké míry se jí to podaří. Jediným mým přáním totiž je, ať už je NIKDY víc neslyším!