Polarita (ne)existence
Nejmenuji se, jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.
První slova krysaře, slova, mířící k samotnému jádru postavy. Lépe řečeno, k subjektivnímu názoru postavy na sebe samotnou, k vyhrocené sebereflexi a nazírání vlastní existence. Pro Dykovu knihu jev příznačný – slova nepřikrášlená, postavená syrově do ostrého významového protikladu. Co to znamená být nikým? Není snad ve slově nikdo již explicitně naznačena neexistence, nebytí? A co potom značí být hůř než nikdo? Jakkoli se podbízí myšlenka nazírat na tuto krkolomnou sémantickou polaritu jako na účelový oxymóron, musím jí vzdorovat. Nelze však popírat, že postava, která se ve fikčním světe deklaruje coby neexistující, ani postavou v pravém slova smyslu být nemůže. Takovýto ne - subjekt by byl pouze syntakticko – sémantickou konstrukcí, tedy první osobou singuláru, která sdružuje lexika bez jakékoli motivace a záměru.
Shodneme se, myslím, že takový krysař není. Právě fakt, že první větou zpochybňuje svojí existenci, ba co více, že se situuje do role určité nad – neexistence, vypovídá mnohé o kvintesenci postavy. Akt sebepopření není aktem stvoření bizarního postavoprázdna, ale naopak je aktem prvotního nazření do nitra, obnažení duše a vnitřního rozporu postavy. Nepromlouvá zde totiž autorský hlas, který by říkal: „můj hrdina je nikým, je nebytím“, promlouvá zde postava – ve fikčním světě už tento fakt nad slunce jasně indikuje její existenci – a nepodává nám objektivní výpověď o stavu věcí, nýbrž subjektivní názor. Názor, který působí pateticky (odtud ona zdánlivá účelovost) a za rouškou velkých slov skrývá uzavřenost a hořkou masku. Nelze být nikdo, když jsem krysař... Nelze nebýt, když jsem a dokonce jsem si vědom svého místa v hierarchii světa. Zjevně tedy ve výpovědi, která se svou syntaktickou přímočarostí a sémantickou neučesaností tváří jako suché konstatování danosti, nacházíme spíše lež a sebeklam, než pravdu. Otázka zní – klame se postava, nebo je v počáteční fázi skutečně „nikým“, nenaplněným, avšak přesně ohraničeným prostorem, který čeká na obsah?
Proto jsem použil slova mířící k samotnému jádru postavy , nejde ani tak o pravdivost slov samotných, jako spíše o jejich vztah k pravdě a „realitě textu“. Právě skrze nahlížení vztahu mezi postavou řečeného a objektivně daného můžeme učinit první závěr – máme co do činění s postavou, která na sebe nahlíží jako na prázdnotu, která kolem sebe staví ledovou hráz nepřístupnosti a tajemna.
Faktorem, který může být popřením teze o prázdnotě, který je taktéž relevantní pro posouzení prvních slov krysařových, se stává zákonitě i komunikační situace, v níž se nachází. Jeho protějšek v dialogu je žena, krásná žena, ke které krysař zahoří láskou. V jeho slovech lze proto hledat i bolestnou pózu s cílem zaujmout druhého, vzbudit v něm lítost a soucit. Vždyť přece vidíme, že krysař jedná, lépe řečeno bude jednat, jinak než nikdo. Je (bude) si dobře vědom svého poslání i pozice ve světě, smlouvá o peníze, chodí do krčmy a podléhá tělesnosti.
Abych učinil tyto závěry, musel jsem na krysaře nahlížet coby na postavu, která přichází do textu s jistým penzem daných vlastností, tedy postavu, jejíž geneze probíhá pouze v mysli autora a text její poslání naplňuje, vykresluje její portrét daný mentálním předobrazem. Ale lze o krysaři uvažovat právě takto? Vždyť zde nemluvíme o postavě v bodě nula, o postavě v procesu prvotního zrcadlení se v textu. Krysař je do jisté míry hotov, stvořen, jeho legenda žije po staletí a na jeho mýtickou podstatu autor nepochybně naráží. Nejsou snad ona slova o nikom spíše než sebereflexí narážkou na prázdnotu legendární figurky, vedené nezvratně na jatka osudu? Nemáme před sebou krysaře v momentu náhlého sebeuvědomění své podstaty?
Obě interpretace mají svá opodstatnění a rozhodování o tom, která stojí blíže pravdě je však bláhové. Těžko lze vyloučit krysařův vyprázdněný mytický předobraz z konečného obrazu Dykova, zároveň je však těžko lze rozdělit tak, abychom je od sebe rozeznali. Záhy, myslím, dojdeme k závěru, že jakkoli se jeví oba náhledy na podstatu hrdiny jako rozdílné, splynou v jeden smyslutvorný komplex.
Shrnuto - to, co nacházím za velmi syrovým úvodem knihy je autorský apel, zkoncentrování pozornosti na postavu, která tak vehementně defiluje do dramatu, ačkoli se vlastně svým prvním výrokem zdánlivě skrývá za masku.
Jaký tedy krysař je? Je za maskou pana Nikoho tvář, nebo mytická prázdnota?
Vzhled a motivace
Vzhledově je před nás krysař uveden v přibližnosti gotické rytiny. Autor hromadí slova jako štíhlý, štíhlejší, úzký, aniž by však podal zevrubnější údaj, jediné, co si čtenář odnese je velmi povšechný dojem protáhlého stínu s temnýma a pátravýma očima. Tento popis krásně ladí s krysařovým entrée, staví se čtenářovi tajemným a neproniknutelným, ještě umocňuje touhu proniknout za stále dráždivější masku.
Samozřejmě, nesmí chybět nejdůležitější atribut – píšťala cizokrajné práce. K ní pak náleží i drobné a jemné ruce pištce, které jakoby patřily urozené paní. Všimněme si, jak autor umně propojuje vnitřní logickou linii motivů v popisu – ruce ladí jak k píšťale, tak k onomu protáhlému vzhledu jejího nositele. Prakticky vzato, nedozvídá se čtenář nic a přece dost. Vyvstává totiž před ním krysař jako neohraničená, neuchopitelná bytost, jakoby bez tváře a vnitřku, bytost, která sama sebe popírá; vyvstává před námi krysař zrozený z lidové slovesnosti.
Tedy postava s vžitým atributem nevyhnutelnosti svých činů, postava, která nepotřebuje přesnější tvář, neboť ta je vkořeněná v našem povědomí legendy. Situace tak trochu připomíná princip antického dramatu, kdy se dramatis personae nemusely „odhalovat“, jejich masky a osudy byly předem známy, stejně jako jejich skutky, minulé i budoucí. Zde tedy již konkrétně defiluje ona mytičnost* Dykova krysaře, nelze ji separovat od celku postavy, alespoň co se danosti skutků a (ne)vzhledu týče.
Krysař je ale zdánlivě bez minulosti, prostě přichází a nevíme odkud (vlastně to není vůbec pro smyslutvorbu důležité), ono nejasné zdálo se, že přichází z daleka jen dokládá temná pole. Jakoby jeho příchod byl velkým třeskem fikčního světa novely, jakoby svět byl jeho vstupem zrozen. Pravdou zůstává, že se postavy zdají být částečně vkořeněny do minulosti, že Hameln má své zvyky a vztahy...
Ačkoli okolní svět vykazuje stopy hlubší časoprostorové existence, lze ji zpochybnit a napadnout. Otázkou totiž je, zda se jedná o svět přímo náležející do „hájenství“ Dykovy novely, nebo předem daný svět krysařské legendy, lépe řečeno – prostor jedné z jejích verzí. Vždyť krysař ve svých narážkách na pouť zeměmi používá pouze neurčitých epitet a charakteristik, které spíše rozmlžují a zdůrazňují mlhavou minulost postavy (byla – li vůbec nějaká). Mýtus kašle na motivaci, prohlásil v jedné ze svých přednášek profesor Červenka a toto tvrzení, jakkoli nadnesené, dá se vztáhnout i k Dykově verzi legendy.
Hlavní postava přichází, neboť musí přijít. To, co zůstává za ní, nestojí mimo smyslutvorbu, vztahuje se však spíše k sociální podstatě legendy, zrozené z doby a lidu. Autor se sepjetí krysaře a jeho minulosti dovolává pouze ve chvíli, kdy chce zdůraznit jeho zkušenost (např. Prošel jsem mnoho krajů a viděl mnoho měst. Pravím ti proto, abys vstal. Není dobré klečeti. str. 19). V procesu utváření smyslu textu je ovšem „legendistické deja vú“ důležité, představuje jednu z třecích ploch – nabízí nám konfrontaci, zároveň nás k ní nenutí, jinými slovy – podíl legendy o krysaři je signifikantní v závislosti na mysli vnímatele.
Proč se stále snažím o vytvoření „dvou“ krysařů – „krysaře – formy“ a „krysaře – odlitku“? Jak již bylo naznačeno, domnívám se, že Dykův krysař se od mýtu a legend (tím i mytických a legendárních postav obecně) značně liší. Krysař je postavou s pamětí, se zkušenostmi, postavou, která zvažuje a soudí. Možná jeho pohnutky zůstávají v tom irelevantním nevědomí, které nehraje roli pro tvoření smyslu textu (jak ovšem vidíme na příkladu této interpretace, podíl mít může), ale jakmile je zrozen svět a do něj hlavní postava, loutkový princip se vytrácí. Jakoby se legendistický krysař, kráčící s oidipovskou nezvratností vstříc osudu, náhle vyvlékl z pout loutkaře a začal rozmýšlet, posuzovat a hodnotit. Jakkoli se jeho osud stejně naplní, samotný proces má rysy lidských pohnutek sebeuvědomělé postavy, která možná byla zrozena jako maska s daným fátem, ale autorské gesto ji vdechlo život a možnost volby.
Propast a Nikdo
Ten kdo bojuje s netvory, měl by na ně pohlížet tak, aby se sám nestal jedním z nich... když dlouho hledíš do propasti, propast též hledí do tebe...
Friedrich Nietzsche
Přesto se zdá snadné rozdrtit i tento závěr, ke kterému jsem se nakonec přiklonil. Už na straně 15, kteréhosi dne, totiž krysař stojí tváří v tvář osudné propasti. Záhadné a nevysvětlitelné síly (podané nejprve prostřednictví 3. osoby neutra, posléze podmětem propast) táhnou krysaře k sobě blíž – Krysaře to pudilo dále a dále. a Jisto je, že propast lákala krysaře... Není snad toto jasný důkaz oddanosti osudu, jeho nepřekonatelné magnetické síly danosti? Možná. Proč ale potom krysař v jakémsi extatickém zadumání rozmlouvá s propastí? To není gesto odevzdání, to je gesto vnitřního vzdoru, přecházející do gesta souznění - Občanům v Hameln nelíbil by se výraz jeho očí, nebyla tu pouze propast, byly tu dvě propasti (str. 15). Ne, propast zde není rekvizitou budoucího zmaru, předtuchou nevyhnutelného, propast přímo vstupuje do souboru vztahů mezi postavou a světem, mezi cestou a jejím koncem. Není to krysařova nepochopitelná fascinace osudem, propast je jeho přímou součástí, je ve spojení s jednou částí jeho já, s oním Nikým. Propast – milenka sebevrahů a krysař – Nikdo.
Ty neznámé síly, vzbuzující dojem nadpřirozeného zásahu, jsou duševním magnetismem krysaře, proniknutím k jeho temné straně, kterou už v úvodu poodhalila mnou citovaná slova. Prázdno a samota (mnohokrát se v textu objevuje slovo sám v přímém sémantickém sousedství slova krysař) nejsou přímou součástí postavy, spíše ji v závěsu provázejí a tiše našeptávají beznaděj. Touha vzdorovat je však silnější. Ačkoli ještě v úvodu komentuje krysař svůj odchod z Hameln slovy: Nevím, není to v mé vůli. (str. 9), v rozvíjející se fabuli se stále zřejměji odhaluje, že jen on sám stojí za svými činy Krysař dobře cítí, že ten Nikdo se rychle stává někým, prázdné mytické schéma se zaplňuje plnohodnotnou postavou. Propast (jejímiž hlavními atributy jsou vyprázdněnost a samota) uvnitř však stále zůstává v podobě nedůvěry ke světu.
Ďábel , Bůh a Ta třetí
Zůstává mimo vší pochybnost, že pokud krysaře chceme hodnotit a interpretovat v celosti, je nutné přihlédnout i k nadlidské části jeho já – symbolizovanému magickou píšťalou. Zatímco v legendě, či pohádce hraje tento artefakt roli čehosi, co se s postavou krysaře přímo kryje (krysař je píšťala, píšťala je krysař), v knize můžeme postřehnout zjevný odstup člověka od nástroje s vyšší mocí. Předně – je to nástroj na hubení krys, ale sám majitel tuší – ne, přesněji, ví – co způsobí plný zvuk (jakoby krysař znal osud svého mytického předobrazu). Samozřejmé je, že dochází k napětí mezi postavou pozemského ražení (krysař milující a krysař smlouvající) a postavou, prahnoucí po božské síle (krysař – mstitel). Jakoby temná nutkání pronásledují krysaře, mámí ho, dávají mu sladké přísliby. Není to jen niterný konflikt postavy, je provázen vnějšími jevy, které se nyní pokusím stručně načrtnout.
Kdo žehnal krysařově píšťale? Bůh či Ďábel? Kdo ovládne krysaře a přinutí konat tak, jak nakonec koná?
Boha se v Dykově próze dopátráme navýsost těžko, a pokud, pak narážíme na jeho pragmatizovanou měšťáckou podobu. Při handrkování se o peníze odmítnou konšelé vyplatit krysaře s poukázáním na to, že ve smlouvě chybí formule K tomu mi dopomáhej bůh. (str. 24). Chamtivost a podlost, zaštítěná bohem jen přiživí oheň neodvratné tragédie, jakoby se krysař vzepřel bohu, jehož jméno je zneužito, slovy: ... Nebylo třeba pomoci boží, pomohu si sám. (str. 25). Zde moc boží končí, blasfemickými slovy hořkosti a vzteku se krysař jedenkráte jasně vyjadřuje k boží moci – vztah k něčemu, co ho nepřesahuje, vztah k něčemu, co je přítomné jen v lidech a v místech (les Panny Marie, chrám Svaté trojice). Toho budiž důkazem i další zmínka, tentokráte biblická aluze, ve které krysař praví: Bůh žádal deset spravedlivých, aby spasil Sodomu a Gomoru. Chci býti spravedlivější boha. (str. 27). Zjevný patos tohoto zvolání jen upevňuje dojem neuctivého a snižujícího vztahu k bohu, který zde navíc zjevně vystupuje redukován na součást mýtu (věřící člověk by nikdy neznevážil citát přidáním oné ich – pasáže).
Zato role ďábla je charakteru více než patrného, interaktivního, chtělo by se říci. Na straně 41, v momentě, kdy krysař prochází kolem chrámu svaté Trojice (sic!), jeden z chrličů v podobě kozla, známého to satanského „převleku“, ho tichým smíchem a slovem jdi popouzí, navádí ho, ovlivňuje jeho cestu. A krysař rozumí a nebrání se - Krysař rozuměl: ano, chce abych šel k Žíznivému člověku. (str. 42). A tak postava, která tak rouhačně opovrhuje bohem, nechá tu tajemnou moc vést své kroky. Je to snad magnetismus pana Nikoho s propastí uvnitř? Je jasné, kdo že je bližší duši krysařově, boha neslyší, ďábel se mu dokonce zjevuje, pokouší ho a krysař bez boje podléhá... Alespoň prozatím.
V krčmě však neočekává krysaře souboj se samým rohatým, zde se setkává s vyslancem toho nahoře (str. 42) - s tajemným magistrem Faustusem, navíc mužem, kterému On (tedy ďábel) slouží. Položme na důraz na onu podivně dvojsečnou metaforu ten nahoře. Není pochyb, že jí je míněn ďábel (intertextuální vazba na Fausta), ale k tomu se přece konvenčně přisuzuje pekelné „dole“! Z hlediska kontextu lze samozřejmě jednoznačně poukázat na situaci, kdy chrlič promlouvá shůry chrámu (pozoruhodná blízkost dobra a zla!), je tedy vskutku ten nahoře, ale diskutujeme – li o polaritě dobra zla, jeví se tato autorská přesmyčka (dost možná nezáměrná) jako navýsost zatížená smyslem. Snad má něco do činění i s nejasnou příslušností krysaře, snad toto setření prastarých pólů světla a tmy má ještě více čtenáře znejistit ve vžité hierarchii hodnot. Jisto je, že náhle nevíme, kde je bůh, když nahoře je ďábel a nejsou – li jedním.
Vraťme se však k dialogu s magisterem Faustem. Vlastně se nejedná o klasické mámení zlých sil, usilujících o duši krysařovu, vždyť Faustovi ďábel slouží (jakkoli je to ošidné). Zdá se, že je to osamělost a výlučnost, co svedlo oba muže dohromady, co je spojuje – Jsme bratři, krysaři. (str. 44), ...jste více než můj rodný bratr (str. 47). Předmětem a smyslem hovoru tak není přesvědčit hrdinu, aby přešel na stezku zla, ale spíše demonstrování rozdílu mezi Faustovým „oddaným zneužíváním“ ďábla, jež smrtelník chápe jako sebeklam a krysařovým opatrnictvím nad magickou píšťalou. Máte píšťalu, krysaři. Co byste mohl ze své píšťaly! Mohl byste být vládcem života a smrti. Mohl byste těšiti a zabíjeti (str. 44), příznačné vemlouvání moci, zkouška odolnosti charakteru. Topit krysy a milovat Agnes, tak ovšem krysař definuje svoje chtění. První nás nepřekvapuje, patří to k mýtu pana Nikoho, to druhé je velmi svébytnou součástí nově vzniklého krysaře. Pan Nikdo se srdcem, které mu brání zneužít svou moc, dává jeho činům smysl a definitivně jej odděluje i od cesty ďábelské. Vadí vám vše srdce příteli. Muž, který hloubá, neměl by nikdy míti srdce. Uvidíte, že na něj zhynete (str. 47) – tak završuje Faustus své šálivé představení. Nepřesvědčil krysaře, snad ani nechtěl, ale smysl této epizody zdá se jasný: krysař je více pozemskou bytostí (odtud ono srdce), nežli nadpřirozenou (spjatou s píšťalou). Tedy – ani bůh, ani ďábel, ale žena!
Žena Agnes, žena, která vystupuje na úsvitu příběhu a z jejích slov je jasné, že ne v úloze epizodní: Ale na vašem místě zapískala bych na píšťalu – plně – vší silou. (str. 9). S plným vědomím následků, vždyť ji krysař přesně říká, co by následovalo, a přece s téměř oslepující nevinností vypouští tuto sebezničující větu. Ale proč? Vždyť Agnes nemá důvod ukládat o životy počestných občanů Hameln, neřkuli o život svůj! Tato věta je symbolickým poutem obou postav, náhle, jakoby retrospektivně, se dozvídáme celou podstatu a vyústění dramatu. Bude (byla) to skutečně Agnes, kdo dovede krysaře k použití moci píšťaly, bude (byla) to Agnes, kdo v něm zlomí nihilistickou pózu a uvede ho do života. Agnes bude to, co krysař může ztratit a ztratí. Proto je mocnější nad boha i ďábla, ona, pozemská žena. Možná nemá nadpřirozené schopnosti, ale má krysařovo srdce, což je moc nad jiné.
Ačkoli ďábel krysaře vyprovází tichým posměchem i po cestě od Žíznivého člověka, kde proběhlo setkání s Faustusem, jeví se jeho smích a „Jdi – jdi ještě, krysaři!“ (str. 47) spíše jako jízlivé konstatování nutnosti a pobavený nadhled. Ne, krysař se zcela vymanil – vymanil se z nevyhnutelnosti dané legendou (viz. Propast a Nikdo), vymanil se z mámení moci – jediným poutem zůstává Agnes. Z bytosti nezemské, sestoupivší z výšin legend a mýtů o osamělých hrdinů se přímo před očima čtenáři svými činy vymodelovala živoucí postava.
Veškeré citace ocházejí z vydání: Praha: Knižní klub, 1997.