Tomáš Vorel je vskutku hračička k pohledání a troufám si tvrdit, že postupem času nejen že v jeho filmech dětinskosti neubývá, ba naopak. Vezměte si jeho léta devadesátá: 1991... „Kouř“. Režisérův opus magni, nedoceněný film. Pak: „Kamenný most“. Zapadl. Ale pak „Cesta z města“ a ejhle! Rozpustilý a sklepácky poetický snímek sklidil bohatou žatvu divácké spokojenosti. A jakoby chtěl Vorel linii naivity a upřímnosti ještě zvýraznit, tak si po dokumentu „Z města cesta“ vystřihl „Skřítka“, moderní grotesku, což je na české poměry opravdu neotřelý hokus pokus. Ale tomu jsme už u vás přivykli, milý Tomáši.

Znáte „Pražskou pětku“ a kultovní povídku Cesta na Karlštejn? Tak to je žánrový předobraz. Bodrá rodinka razí z města na vejlet, cestou se ztratí a prožije mnohá dobrodružství. „Skřítek“ zachovává věrně groteskního ducha, jen je rozvedený na stopáž celovečerního filmu. Zápletka je přesně tak těžká, aby ji Skřítek a jeho věrné prase Vašek uvezli. Sledujeme takovou obyčejnou městskou rodinku – otec řezník, máti prodavačka v hypermarketu, synáček hulič a anarchista v záběhu, dceruška nenapravitelný snílek (což k jejímu věku patří). Otec však prožívá krizi středního věku a podlehne vypaseným „hovadům“ své kolegyně v masokombinátu, načež počne blbnouti, jak to otcové od rodin mívají občas ve zvyku. Krom jistého tragického vlivu to vede k mnoha burleskním příhodám, které Vorel nadšeně lepí v celovečerák, doplňujíc výsledný tvar jakýmsi „bůžkem ze stroje“ – postavou Skřítka, který v sobě nese duch filmu. Ten duch má dospělé oči, ale dětinské grimasy, je trochu hrubý a přitroublý, ale v podstatě neodolatelně upřímný.

Nedoporučuju rýžovat v řečišti filmu zlaté valouny moudra, popravdě, pokusíte-li se o to, skončíte s děravou patou a horečkou zlatou... Skřítek je taková rozverná satira, kterou musí prohlédnout i malé dítě. Je se vší naivitou zacílená na současnou společnost, bizardnost hypermarketu, zálibu homo sapiens v požírání jiných živočišných druhů, maloměšťáckou zálibu v konzumaci pěnivého moku a sledování inteligentní filmů s kadencí ta-ta-ta-ta a někdy i větší. Naproti tomu líčí Vorel svět mladých rebelů s nápadným pochopením otce (aby ne, když si synka-rebelanta zahrál jeho syn a vůbec ne zle!). Marjána, kinder-anarchistické odmítání konzumu, prkýnka a nespoutané mládí – to tvoří protipól světu dospělých a nutno říci, že protipól řádně idealizovaný, ale vem to čert, tohle není zpověď dítěte svého věku, ale groteska.

A nutno říci, že groteska celkem dobrá. Byť je film poslepován místy dost násilně a střihy jsou poněkud neorganické, udržuje si velice zábavný patos, hereckou preciznost a sympatickou emocionalitu, která směřuje zejména k Vorlově milené přírodě, nevinnosti... zde ztělesněné právě chlupatým obludem Skřítkem. Nechybí ani tradiční barevná nádhera, která sice nedosahuje vizuální brilance „Cesty z města“, ale dodává filmu pěknou atmosféru. Nechybí výtečné duo Holubová–Polívka, které se dokonce přímo hlásí k svojí prefiguraci řeznické rodinky „Cesty z města“ (z tohoto pohledu je vlastně „Skřítek“ volným pokračováním). Nechybí celá plejáda sklepáckých tváří, kterým se bezeslovné hraní daří tu více (Hanák, Macháček, Šteindler), tu méně (Čtvrtníček). Co mi trochu chybí, je lepší soundtrack, protože variace na rádiové hitůvky MIGu 21 prostě nejsou to pravé ořechové, alespoň mně se tedy do vkusu netrefily. S určitou mírou poťouchlosti bych měl poznamenat, že „Skřítek“ existuje jen díky tomu, do čeho se trefuje, ale to je odvěký rozpor satiriků a Vorel ho chytře zvěčnil v obrazu multikina, na kterém visí zástava s ksichtíkem Skřítka. Inu, postmoderna...

Čiliže: jít, či nejít? Inu, pro sklepácké fandy přichází asi veškeré doporučování s křížkem po funuse. Pro ty ostatní... pokud si myslíte, že jste schopni akceptovat infantilitu, přímost a nezáludnost ve vskutku originelním balení, rozhodně „Skřítka“ zkuste. Podle mého je to jedna z podařenějších komedií posledních let, byť se nevyplácí za ní hledat více než slepenec groteskních příhod s výsměšně satirickým bodečkem na kouzelné hůlce.