PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Do České republiky zase jednou přijeli NATRON a soudě dle počtu přítomných v klánovickém klubu Black pes to zas tak veliké pozdvižení nepřineslo. Podle mě je to veliká škoda, neboť tito sympatičtí Italové podle mnohých představují možná to nejkvalitnější a nejbrutálnější, co může současná evropská death metalová scéna nabídnout.
Na cesty ci s sebou vzali i krajany slyšící na jméno UNDERHATE, kteří díky změnám v programu celý večírek i zahájili. Čtveřice se do toho zpočátku pustila poněkud nesměle a lepšímu dojmu nepomohl ani během první skladby trošku utopený vokál. Zvuk se však vzápětí podařilo vyladit a tím pádem se lepší i pocity z hudby UNDERHATE, která si to povětšinou hrne v poměrně zajetých death-grindových kolejích, přičemž se kapela snaží o technické pojetí svého stylu. Samozřejmostí je střídání temp a kvalitní práce rytmiky. Zpočátku klidné publikum UNDERHATE zhruba v půli svého setu dokonale rozhýbají coverem od klasiků CARCASS pocházejícího z desky „Necrotism“. V tu chvíli se pod pódiem strhává nefalšovaná „mela“ a jak nám toho večera skupinka fans dokázala, že i v malém počtu lidí se dají dělat velké „věci“.
Mezi zavedené sebranky domácí scény patří nepochybně i pražští AHUMADO GRANUJO (vystoupili namísto původně avizovaných SARCOM), jejichž tvorba mě však zrovna příliš neoslovuje. Nic to však nemění na faktu, že se jedná o chytlavou záležitost, která velmi dobře funguje hlavně v koncertním provedení. Nenáročné grindové klepačky plné punkových „pogo“ rytmů spolehlivě udržely atmosféru v prořídlém kotli a kapela se zároveň předvedla i s novým zpěvákem, jehož hrdelní ryky a pódiový projev dokázaly, že je mužem na svém místě.
Nastává trošku delší čekání, které však v konečném důsledku stálo za to, neboť nám bylo dopřáno shlédnout vystoupení evropské death metalové špičky – italských NATRON. Jak jsem již předeslal v úvodu, tato kapela se i po více než deseti letech své existence a několika výtečných albech na svém kontě, dle mého názoru stále až příliš drží vzadu a její popularita nedosahuje takové úrovně, jaké by si nepochybně zasloužila. Dám ruku do ohně za to, že takovou kvalitu, která byla ke slyšení, v našich končinách zas tak často nemáme. Abych to tedy zkrátil, kdo přišel, nemohl litovat.
K vidění a slyšení byla totiž perfektně sehraná a suverénně vystupující kapela bez jediného slabého článku. Ať už se jedná o jediného kytaristu Domenica, na němž je největší odpovědnost za fungování riffové mašinérie a aby toho neměl málo, ke svým povinnostem nabízí přidanou hodnotu v podobě nejednoho povedeného sóla. Michaelova basa však nezůstává pozadu a ačkoliv se neřadím ke zrovna velikým znalcům a pozorným pozorovatelům kytarové hry, způsob jeho hraní bych si troufl nazvat maximálně komplexním a povyšujícím svůj nástroj na roveň kytary. Nejedna jeho vyhrávka budiž toho důkazem. Rytmika obsluhovaná Maxem žene celou kapelu směrem vpřed a Mikeho jistý vokální projev tak dotvářejí názor na NATRON, jako na jednu z nejbrutálnějších technických death metalových uskupení současnosti.
Nejsem znalcem starší tvorby kapely, ale podle toho, co se mi podařilo identifikovat, většinu jejího vystoupení pokryly skladby z dvojbloku „Bedtime For Mercy“ (2002) a „Livid Corruption“ (2004). Desky, které NATRON nahráli pod křídly francouzských Holy records. Jako první zaznívá úvodní kousek z posledního alba, klipovka „House Of Festering“, která přítomné naladila na vlnu extrémní hudební brutality s maximálním hráčským nasazením, které se však s další a další skladbou ještě více stupňovalo. Co nejkratší prodlevy mezi jednotlivými písněmi, omezující se pouze na děkovačky českému publiku (a oznámení narozenin kytaristy Domenica Meleho), nám nedopřávají chvilinku oddechu a ani to nebrání publiku si vyžádat dokonce dvojnásobný přídavek.
Poté však už světla definitivně pohasínají a zhruba v půl dvanácté je tomuto famóznímu představení konec. Asi se budu opakovat a zároveň si ani nemohu odpustit jednu ryze subjektivní úvahu, ale jestliže mají být na vrcholu popularity spolky jako SIX FEET UNDER sázející hlavně na lacinou podbízivost a sofistikovaná a rafinovaná hudební brutalita, jak ji prezentují zrovna NATRON, bude i přes přízeň zavedeného labelu stále někde hluboko v podzemí posluchačského zájmu, tak se prostě jednoho dne stane, že se metal (bez ohledu na žánr) stane svou vlastní karikaturou, na čemž se už beztak několik posledních let intenzivně pracuje.
I o den později na již patnáctém ročníku tradičního festivalu Bloodfest, který se konal v milotickém kulturním domě, ukázali NATRON naplno své kvality. Přestože nudlovitý tvar dřevem obloženého sálu kulturáku, který je typickým produktem socialistického realismu, nedovolil zvukaři vykouzlit špičkový zvuk, který by umožnil návštěvníkům vychutnat si naplno všechny hráčské finesy, bylo zřejmé, že na pódiu stojí absolutní deathmetalová elita. Největší devizou NATRON je umění spoutat svou instrumentální ekvilibristiku do jasně strukturovaného a vygradovaného celku v podobě chytlavé kompozice, což je dle mého soudu slabina žánrových souputníků NECROPHAGIST, kteří zde byli z tohoto pohledu nedávno probíráni pod recenzí na jejich poslední desku.
Z dalších zúčastněných je nutno pochválit německé stálice VIU DRAKH, kteří si užili díky svému tvrděmetalovému crossoveru nejpohyblivějšího kotle, i polské grinders PARRICIDE, jímž při tvrdění muziky pranic nevadila ani absence basy. Více jsem toho bohužel nestihl, jen v kuloárech jsem zachytil zvěsti o vynikajícím výkonu maďarských ultrarychlých techniků GUTTED, jímž hlídala spodek šestistrunná baskytara. Ještě dodám, že ohlášené LANIENA MENTIS na poslední chvíli vystřídali AHUMADO GRANUJO a uzavřeli soupisku čítající ještě americké WASTEFORM a italské UNDERHATE. Necelá stopadesátka moravských chasníků a chasnic tak mohla být s průběhem celého večera navýsost spokojena.
To bychom měli fakta, teď ještě musím do tohoto minireportu vtělit Dalasovy závazné vnitroredakční pokyny týkající se podoby kvalitního UG reportu (pokud totiž report neobsahuje tyto povinné náležitosti, Dalas zuří a nebohého autora trestá).
Tak tedy, jel jsem tam autobusem asi 30 minut, vstupenku s pořadovým číslem 132 (ano, podpořil jsem UG, aby se neříkalo, že všude jen škemráme aktreditace) jsem obdržel ihned, na místě jsem potkal kámoše Přemu, kterého tímto zdravím, i když nemá žádný fanzin, dále třeba Shindyho, jenž stále přemítá o přesném termínu konání letošního Brutal Assaultu. Shindy má distro, a proto ho taky zdravím. V průběhu akce jsem požil tři desetistupňová piva značky Staropramen, které mi podala sympatická místní servírka. Taktéž zdravím, i když měla něco zcela jiného než fanzín a distro. Po akci jsme spolu s asi 40 přiopilými kolegy ihned soukromým busem odjeli ku domovu, v posteli jsem se ocitl v cca 02:00, vstával jsem v cca 9:00, k obědu ve 12:00 byly tortilly s kuřecím masem a tento postřeh dopisuji v cca 14:15.
Teď by mi to snad u šéfredaktora mohlo projít.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.