OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hudební svět je rejdiště přelévajících se stylů, vzrůstajícího zájmu i stagnací, velké slávy i plazení se na pokraji nicotnosti. A ani v metalu tomu není jinak, styly rotují, rostou i padají, mísí se i krystalizují do extrémní vyhraněnosti, to co frčí dnes může být za pár měsíců pasé a v současnosti přehlížený styl může za krátkou chvíli lákat davy fanoušků. A jak si v tomto chaosu stojí metalcore? Myslím, že celkem dobře. Vždyť je to také styl spojující v sobě prvky metalu i hardcore, takže si své fanoušky snadno najde v neortodoxních příznivcích obou stylů. A právě zde se pohybují kanadští THINE EYES BLEED.
Z osob, které se pod názvem skupiny skrývají, nejvíce upoutají jména Jeff Phillips a Johnny Araya (však na ně také promomateriály nezapomínají upozornit). Kdo je Jeff asi mnozí pochopí až když vyslovím jméno dívčí skupiny KITTIE, která před nějakou dobou výrazně řádila i na MTV. Jeff byl totiž jejich koncertní kytarista. Nemějte však strach, že by jeho nové působiště bylo nějakým honěním se za pomíjivou slávou televizních obrazovek. Jméno Araya pak rozhodně nemusím představovat fanouškům thrashe. Takže jen aby nedošlo k mýlce, Johnny je bratr slavnějšího Toma ze SLAYER. A když už jsme u těch SLAYER a tedy u thrash metalu, i THINE EYES BLEED mají k tomuto stylu zatraceně blízko. Rychlé kytarové škuby s ostrými pískajícími výjezdy, zasekávané riffy i specifické melodie a postupy. A vokál většinou se držící štěkavé agresivity. To vše v hudbě THINE EYES BLEED bez potíží naleznete, je zde však ještě něco navíc a tím je ona složka, která z hudby těchto Kanaďanů dělá ve výsledku metalcore. Síla skupiny je totiž především v povedeném kombinování prvků thrashe a hardcoru. Šikovně a citlivě provedené spojení těchto stylů nabízí model slučující v sobě kombinaci těch lepších vlastností obou druhů hudby. Thrashovou agresivitu doplňuje corová nespoutanost, melodická kytarová hra, hevíková lehkost a sóla jsou zvýrazňována přímočarou řvavostí, rytmické kanonády a kombinační vytloukačky jsou zpřehledňovány tepající pravidelností. To vše vytváří model velmi dynamického a našlapaného metalcoru. THINE EYES BLEED jsou prostě představiteli onoho lehkého „hybridu“, který se může líbit fanouškům starých dobrých SLAYER, ale i vyznavačům hardcoru, především barvitějšího new school stylu. Občas mě přepadal pocit podobnosti například s takovými AFTERSHOCK, přesněji s hrubší polohou téhle skupiny.
Nepříjemný pocit může bohužel vyvolávat snad až křečovitá snaha narvat do každé skladby úplně všechno výše zmíněné. Ne že by díky tomu působily skladby přeplácaně, naopak se dostavuje opačný pocit a tím je syndrom šablonovitosti. Jestliže jednotlivá skladba vytržená z alba působí velmi nápaditě a barevně, díky podobným vzorům se při pohledu na celé album může dostavit pocit opakování. Nebudu rozpitvávat onu šablonu, podle které jsou skladby ušity, on je to vzor velmi nápaditý a funkční, jen díky neustálému omílání nemusí trvale upoutávat pozornost. Naštěstí je na albu i mnoho vybočujících elementů, například zajímavá až netradiční sóla (velmi hezké je ve skladbě „Consequence Unknown“), nebo třeba heavy neothrashový model u „Innocent Mind“, kdy se někde v dáli v mlze rozplývá odraz starších SOILWORK. Zpestřením je i chvilkové emotivní zpomalení a melodický vokál v „Live To Die“.
Na závěr můžu konstatovat, že v případě svého nového přírůstku vsadili The End Records na pro ně lehce netypické stylové odvětví, ale jak už jsme u tohoto vydavatele zvyklí, rozhodně se nejedná o přehmat. Těším se na pokračování.
Metalcore přicházející od The End Records, už to samo o sobě upoutá. A při seznamování se s vlastní nahrávku asi spokojeně zamlaská nejeden fanoušek klasického thrashe i new school hardcoru. Barvitá hudba plná kytarových škubů, zvratů, řevu i melodií. Spokojenost je na místě.
7 / 10
Justin Wolfe
- vokál
Jeff Phillips
- kytara
Derek Ward
- kytara
Johnny Araya
- bysová kytara
Darryl Stephens
- bicí
1. Cold Victim
2. Without Warning
3. And Since Forgotten
4. Live To Die
5. Corpse You Up
6. Innocent Mind
7. Sliver
8. Consequence Unknown
9. Regret You Fear
In The Wake Of Separation (2005)
Vydáno: 2005
Vydavatel: The End Records
Stopáž: 36:22
Produkce: Morgan Russell
Studio: Vyner Road Studios a Metal Works Studios
Dost dobry debutovy album, ajked uz mozno znie zastaralo. Nemam nejake vacsie vyhrady. Naj. skladba: Corpse You Up
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.