OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mladá punková kapela ŽABÍ MAJER míchá ostře punkový kytarový kvapík s občasnými vlivy ska a rozhodně to není na škodu, neboť album „Člověkomlejnek“ tak získává na větší různorodosti. Prakticky se tak jedná o zřídka pesimistický (to když si kapela postěžuje v skladbě „Divný věci“ na všeobecnou recesi v naší společnosti), avšak po většinu času optimistický teenagerský punk s nadhledem.
Skladby na albu bych rozdělil do několika skupin. Tou první jsou rychlé úderné punkové songy s určitým pozitivním nábojem a vytaženým refrénem. Sem patří rozhodně první dva kusy „Dál jdu sám“ a „Máme co jsme chtěli“, které album velmi dobře nastartují. K nim bych přiřadil ještě experimentálně začínající „Technopárty“ popisující časté situace, ke kterým na takových akcích dochází, dál pak skladbu „Příšera“ se skoro až wohnoutovským frázováním a uspěchanou „Konec světa“. Druhou skupinou jsou písně začínající jako veselé skáčko, avšak ve své druhé půlce přidávají na důraze. Sem patří songy „O hajném, houbičkách a holčičkách“, „Škola“ a snad nejpovedenější položka na albu „Hijo de puta“, která ze slunečné atmosféry plynule přejde v nespoutaný nářez. Třetí skupinou jsou nepříliš povedené rýmující se odrhovačky jako „Divný věci“, „HC Dukla“ a Žabí Majer“. No a poslední skupinou jsou skladby obsahující velmi kýčovité nápěvy. Ty na jednu stranu působí při troše fantazie celkem povedeně a zábavně, tak jak je tomu v songu „Holky“ (v té podává zpěvák zřejmě životní výkon) hodícím se na maturitní besídky a na druhou stranu absolutně prázdně a bez vtipu, tak jak je tomu v případě pseudoslovenské „Keby bolo“.
Celkově však jde o lehce nadprůměrnou punkovou nahrávku, plnou svěžích skladeb, které se dá odpustit i velmi jednoduché zacházení s nástroji, zejména těmi rytmickými. Pořád lepší takové mladistvě znějící nahrávky plné emocí, než otupělou hospodskou šeď punkové pražské galérky stavějící už jen na dlouhověkosti.
Pozitivní mladistvě znějící punkrock s častými vlivy slunečného ska.
5 / 10
1. Dál jdu sám
2. Máme co jsme chtěli
3. O hajném, houbičkách a holčičkách
4. Divný věci
5. Příšera
6. Škola
7. Technopárty
8. Keby bolo
9. Holky
10. Hijo de puta
11. HC Dukla
12. Konec světa
13. Stůj
14. Žabí Majer
Člověkomlejnek (2005)
Par Taho Wat (2003)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Cecek Records
Stopáž: 40:14
Produkce: ŽABÍ MAJER
Studio: B a B audio, Jámy u Žďáru nad Sázavou
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.