Britští multiinstrumentalisté TRANSGLOBAL UNDERGROUND jsou v našich zemích velmi oblíbeným pojmem. Jak jinak si lze vysvětlit, že se jim s každoroční pravidelností daří plnit prostory pražského klubu Roxy. Nejinak tomu bylo i tentokráte, když navíc i čím dál více se probouzející jaro přímo vybízelo k návštěvě podobně laděné produkce.

Pražští AL YAMAN představili písně z desky "Hurryia", která vyšla koncem loňského roku na značce brněnských Indies records. Už jemenský původ charismatické zpěvačky Ashwaq Abdully Kulaib jasně naznačuje hlavní inspirační zdroje této pětice. AL YAMAN čerpají hlavně z nepřeberné studnice arabské lidovky, kterou opatřují moderním zvukovým hávem. Výborný vokál pak doplňují hlavně samply a bicí perkuse. Skladby AL YAMAN plynou většinou v poklidném tempu a jejich poslech je velmi příjemnou, místy až relaxační záležitostí. Tahle hudba není nikterak k divokému tanci strhující, avšak v klidu vás také nenechá a hlavně chytlavé arabské hudební motivy zavání nanejvýš přitažlivou exotikou. O kvalitách AL YAMAN může leccos napovědět i fakt, že jednu ze skladeb z aktuálního alba remixovali i samotní TRANSGLOBAL UNDERGROUND...

... kteří ani tentokrát nenechali nikoho z přítomných na pochybách o tom, koho v současné době můžeme řadit mezi špičku tanečně laděné world music. Kosmopolitní pětice by mohla na téma charismatu a živelnosti přednášet na univerzitách. Celistvá a rafinovaná kombinace hudebních motivů posbíraných z různých světových koutů, kde pohlcující taneční rytmy působí jako dokonalé pojítko napříč kulturami, nemohla z přítomných nikoho nechat bez projevů pozitivních emocí. TRANSGLOBAL UNDERGROUND se vyznačují hlavně schopností výborným způsobem zkloubit několik modernějších hudebních žánrů, jako jsou hip hop, reggae, drum´n bass anebo dub s tradiční etnickou hudbou do výtečně fungujícího celku, přičemž při všech těch všemožných mixturách si jejich hudba zachovává to nejhlavnější - prostou radost z ní samotné a rytmů a nálad vycházejících z jejího nitra.

Rafinovaně zvolená dramaturgie programu, kdy po mohutném a roztancovaném úvodu přichází prostřední pasáž tvořená pomalejšími skladbami v rytmu raggae s uvolňující částí, kdy došlo i na bravurní ukázku sitarové virtuozity Sheemy Mukherjee, nechává vydechnout i publiku. Finále sa však opět neslo plně v režii tanečních rytmů a v momentech, kdy si Gurjit Sihra přehodil přes ramena svůj mohutný buben a jal se ještě více podpořit bicí nástroje, nastává absolutní rytmická nirvána. Vidět a hlavně slyšet, kterak se jeho mohutné údery naprosto přesně trefují do zvukových mezírek mezi perkuse vokalisty Godfreyho Duncana a klasické bicí Hamida Mantua, je vskutku strhující zážitek. Vše ještě podtrhuje fakt, že celý ansámbl je s publikem hned od začátku naladěn na stejnou vlnu, za což se mu pochopitelně nezapomene několikrát poděkovat a když je za ohlušujícího jásotu vyzván k přídavku, nadšení nebere konce.

Někdo moudrý kdysi prohlásil, že hudba má spojovat národy. Měl svatou pravdu. Toho večera to totiž v Roxy platilo minimálně na sto procent!