Vlastně jsem si ten večer mohl klidně připadat jako panic. Teoreticky všechno zvládnuto od A až do Z, včetně fint, záludností a případných poznámek pod čarou, jen si to ověřit v praxi. V podobném duchu jsem totiž měl naposloucháno do zásoby co jen šlo (tedy zejména v případě MASTERPLAN, abych byl úplně přesný a nestavěl se do role soudního znalce přes tvorbu POWER 5 a INTERITUS) a chyběla jen ta jediná, ale o to důležitější zkušenost s převedením příslušných repertoárů do živé podoby. Znaje zvukové poměry plzeňského Kulturního domu Šeříková, zavrhl jsem předem ochranu v podobě ušních tlumičů, a vcelku příjemně natěšen zaujal místo v šedivé mase publika. A protože nervozita se nedostavovala (ostatně proč také, že ano?), stačil jsem si ještě vypuknutím celé akce všimnout, že nějaká spřízněná duše do sálu konečně zavedla tolik potřebnou ventilaci, a že s návštěvou to (podobně jako při loňském listopadovém vystoupení RAGE) nebude moc slavné.

V jakémsi rozvrhu hodin, který se v kulturáku dal tu a tam objevit, stálo, že začátek je stanoven přesně na 20.00 hod. A taky že ano. Úderem osmé večerní nastoupili valašští POWER 5 a přednesli několik ukázek ze své  progresivně - power metalové kuchyně, nejčerstvěji zastoupené albem „Minuty věčnosti“ (2003). Nechci tuhle kapelu nijak výrazně blahořečit, ale mám pocit, že se pro tuzemsko stává velmi zavedeným pojmem, dávajícím záruku dobré hudby a ještě lepšího zážitku z ní. Shon, který se strhnul u pultíku s jejími nahrávkami hned po vydařeném vystoupení mě v tom ostatně jen utvrdil. Škoda, že hlasivky Olina Škrabala zdaleka nevydržely ve formě, s níž koncertní set POWER 5 otevíraly. Po kouscích jako „Oheň a žár“ , „Digitální město“ či titulní „Minuty věčnosti“ tak i přesto zbyl pocit příjemného průvanu v tuzemské melodické sekci a komu to nestačilo, mohl si ještě chvilku trápit mozkové závity nad tím, jak mohl bubeník Milan Škrabal dosáhnout na činely, umístěné skutečně tak vysoko, že se to běžně nevidí.

Další nástup přesně na čas se odehrál ve 20.55 hod. a předvedli jej domácí temní melodici INTERITUS. Jejich mix doom, death a power metalu s výrazným melodickým podtextem, postavený na excelentní sólové souhře violy a flétny (pro ty z vás, kteří by to třeba nevěděli doplňuji, že kapela čítá 7 lidiček, kteří se ani málem nevešli na pódium) asi netřeba výrazněji představovat, protože INTERITUS už podle mého vnikli dostatečně hluboko do obecného povědomí o domácí scéně. Krom dnes již klasických hitů, jako je třeba „Srdce krále“, odehráli „plzeňáci“ i několik věcí z již natočeného, ale dosud nevydaného alba „Frozen Darkness“ (pokud jsem dobře rozuměl), z nichž je mimo jiné patrný příklon k ještě větší melodické a instrumentální hýřivosti, někdy i na úkor prostoru pro zpěv. Což by ovšem podle mého vůbec nemuselo být na škodu, zvláště kdyby kapela ustoupila od drsného mužského chroptění a nechala vyniknout čistému hlasu slečny s flétnou - Báry Sudové. Ale to už nechám na INTERITUS.

Nu, a byl tu vrchol večera, respektive tu podle všeho měl být vrchol večera. Na plzeňské věži odbila desátá večerní a za zvuků intra z novinkového alba „Aeronautics“ rozčísli skladbou „Crimson Rider“ světelnou show také němečtí MASTERPLAN, partička, která na evropské metalové scéně způsobuje pořád ještě celkem znatelný rozruch. Jako poslední se na pódium dostavil i samotný mistr Jorn Lande a já jsem si chvíli připadal jako v Jiříkově vidění. Ne, samozřejmě, nerozklepaly se mi nohy z toho, že pana pěvce vidím živého z masa a kostí, ale byl jsem v ten okamžik nanejvýš rozčarován dvěma věcmi najednou. Za prvé zvukařům trvalo pěkně dlouhou chvíli, než vůbec dostali doposud celkem ucházející zvuk na poslouchatelnou úroveň, včetně Landeho zpěvu, který se dal spíše vytušit než uslyšet, a za druhé mě udivil pohled do Landeho tváře. Na to, co všechno (a jak) zpíval a zazpíval na můj vkus až příliš málo otvíral ústa a užíval mimické svaly, jako kdyby byl po obrně obličeje. Časem jsem si na tenhle úkaz zvyknul, ale ještě teď ten obrázek nemohu dostat z paměti.

V ostatním bylo ovšem vystoupení MASTERPLAN úchvatné a navýsost precizní, především pak poté, co se zvuk ustálil na celkem přijatelné úrovni. Žádné zbytečné šaškárny, žádné zbytečné sólové onanie (pravda, Roland Grapow si jednu ale opravdu kratičkou neodpustil, ale ta mu budiž odpuštěna), jen striktní muzikantský výkon, okořeněný stoprocentním nasazením všech zúčastněných. Však když také kapela někdy okolo 23.00 hod. za sebou měla jedenáct skladeb a poprvé odkráčela do zákulisí podle známého pravidla o koncertní hře na schovávanou, měl jsem celkem obavu, co bude dělat až do půl dvanácté, do kdy měla dle rozvrhu hrát. Prostor pro výběr skladeb také nebyl úplně nejširší, což je samozřejmě při pohledu do „playlistu“ obou dosavadních alb kapely celkem zjevné. Nasazené skladby pocházely především z debutu, jako kdyby si MASTERPLAN byli celkem dobře vědomi jeho větší hudební síly a kvalit v porovnání s novinkou. Zazněly kupříkladu singlové tutovky „Enlighteen me“ a „Back For My Life“, speedové kvapíky „Wounds“, “Kind Hearted Light“, „Spirit Never Dies“ nebo „Hero Nation“ (v níže se Kiskeho partu z alba ujal celkem solidně R. Grapow), zachmuřené střednětempé záležitosti “I´m Not Afraid“ či „Bleeding Eyes“ a nechyběl ani symbolický závěrečný opus „Crawling From Hell“, na jehož úplném konci mohl pozorný posluchač vystopovat i vsuvku z „Black In Burn“. Končilo se, jak jinak, znovu přesně na čas, kdy už navíc bylo naprosto zřejmé, že vystoupení MASTERPLAN nakonec skutečně bylo tím pravým vrcholem večera. Přesně tak, jak jsem to od něj alespoň já očekával. Kdyby takhle vypadalo každé vystoupení většiny heavy metalových kapel, tj. kdyby přehnané šoumenské emoce zůstávaly na uzdě, kdyby se to všechno obešlo bez přehnané vášnivosti a kdyby ze všeho nejzřetelnější byla stoprocentní soustředěnost, asi bych se vůbec nezlobil. Přesně tak, jak jsem se nezlobil ani na pětici Lande, Grapow, Kusch, Eckert a Mackenrott.

Foto: J. Rogl