Vnímání zvuků člověkem má svoje specifické hranice, ať už jsou to hranice vlastního slyšitelného pásma, schopnost vnímat ostrost určitých zvuků nebo rozlišit v rachotící vřavě jednotlivé zdroje hluku. Pokud se posuneme do oblasti hudby, platí vlastně ta samá pravidla, navíc však nastupují na scénu i hranice, které máme nastaveny zcela subjektivně a kterým já říkám hranice vkusu. Často jsou to velmi tenké linie kdy stačí malinko, aby se pro nás z hudby obyčejné stala zajímavá, z dobré hudby výborná nebo třeba z průměrné protivná. Rakušané BOON bohužel v mém případě překročili onu hranici, kdy se z moderně zajímavé produkce stává nezáživný balast.

Tak, asi poněkud tvrdé odsouzení už máme za sebou a teď ještě vysvětlení proč. Nejraději bych to odbyl jednou hláškou „KOMU?“, ale vlastně proč ne? Komu je tahle hudba určena vyplývá ze stylového zaměření skladeb. Rytmicky se tvářící hudba plná kytarového vřeštění a hlavně melodického riffování a dokolečka se opakujících refrénů je něco co by se dalo nazvat nu-metalem, snad jen trochu střiženým melodickým hardcorem. Hudba BOON má však v obou směrech šílené slabiny, pro nu-metalovou hitovost jednoznačně chybí onen cit pro melodie, které by vás upoutaly a dokázaly zalézt do hlavy. Nedostavuje se ani pocit rytmické našlapanosti, který nutí podupávat si do rytmu. A pokud se objeví zajímavý motiv (například ve skladbě „(Still) Not Alone“), okamžitě se vyrojí myšlenka na cosi, co jsem slyšel někde v rádiu. Ještě smutněji pak působí pasáže, ve kterých jakoby se BOON snažili vytvářet obraz techničtějším HC kapelám (třeba ve skladbě „Again“). V podání BOON ty sekanice velmi rychle odezní a celek nakonec působí utahaně, tak nějak zpomaleně, bez šťávy. Celkový výraz nijak nepodporuje ani průměrná zvuková stránka. Dominující, ne zrovna vydařený zvuk bicích s výrazným rytmičákem, s dunivým zbytkem a studeným cinkáním plechů, odkopává nepříliš zajímavou rytmiku skladeb. Vytažený zpěv je přesvědčivý v hrubých polohách, melodické pasáže však ztrácí charisma a zastřená barva hlasu nemusí být každému příjemná (mě teda moc není). Melodické zpěvové linky i díky nevalné zajímavosti působí poněkud sterilně a postrádají nějaký charakteristický výraz. Závěrečné dvě živé skladby jen podtrhují tento pocit, ke kterému se bohužel přidává i smutek nad živě falešným projevem a neschopností vyřvat jinak na studiovém záznamu podařenou brutální polohu vokálu. Připočteme-li kompoziční nezajímavost a klišovitost skladeb a přes slušné studiové provedení i lehkou nedůvěryhodnost instrumentálních výkonů, je ortel bohužel takový, jak jsem naznačil v úvodu.

Ve výsledku se hudba BOON vznáší v hudebním povětří jako nějaké prázdné místo vytvářející bublinu nejasné životnosti, která se snáší k zaprášenému podprůměru. Nezbývá než skupině popřát, aby dokázala tuhle bublinu proměnit v pevný balón stoupající k výškám. Zatím totiž hrozí nebezpečí, že jejich bublinka praskne při tvrdém nárazu na dno odpadkového koše.