Jste fanoušky ostrého rychlého thrashingu? Máte rádi technický death metal? Zvládáte i trochu toho grindu? Zdá se vám však, že jsou tyto styly poněkud vyčerpané? Každému kdo odpoví kladně alespoň na jednu z těchto otázek si dovolím doporučit skupinu vycházející z poněkud jiného hudebného spektra. Nelekejte se, když teď vyslovím u metalistů často neakceptované slovo hardcore. Atlantští NORMA JEAN jsou totiž skupinou servírující svým posluchačům onen mosh HC, který se dostává až na hranice technicky propracované hudby, při jejímž poslechu si mnoho metalistů možná ani neuvědomí, že ve skutečnosti poslouchají ten zatracený „hárkór“. Moderní new school má ostatně k metalu dost blízko a když se budeme pohybovat v crustových vodách, nejednou je podobnost s death metalem nebo grindem až šokující. Vždyť také není náhoda, že se třeba crustoví klasici SKIT SYSTEM objevili na společném splitku s grindovými krajany NASUM.

Dost už však obecných keců a pojďme k desce „O’ God, The Aftermath“, která je druhým počinem jedné z překvapivě vybuchující nadějí americké scény. V první řadě nutno pochválit pozlátko v podobě zvukového zpracování, neboť to je to první, co příjemně upoutá. Svůj rukopis zde určitě uplatnil i producent Matt Bayles (ISIS, BOTCH, MASTODON). Sound je sice pro metalového fanouška hodně ostře „córový“, ale troufnu si říct, že pro tuto hudbu hraničící až s math metalem je podobný zvukový přístup přímo nutností. Když už jsem vyslovil ono zaklínadlo math metal, nezbývá než odhalit, že právě tento styl na vás vybafne hned z úvodní skladby. NORMA JEAN však nejsou pouze nějakými v technických prasárničkách se vyžívajícími šílenci. Své vysoké hráčské kvality nestaví na odiv za každou cenu a tak třeba ve třetí skladbě se v záplavě bravurně riffujících kytarových náklepů objevuje příjemně vyřvávaný a nevtíravý refrén. Skladba i díky tomu smrdí technicky namakaným new school. Celkově se hudba NORMA JEAN houpá v polohách progresivního HC a snadno se vybaví přirovnání k bouračům CONVERGE. V „Dilemmachine“ se schovává i pokřivený rock’n’rollový motiv a to jsme teprve u čtvrté skladby a nejlepší kousky máme stále před sebou.

NORMA JEAN jsou totiž pacholci, kterým nestačí být kohoutem na jednom hnojišti a tak například ve skladbě „Liarsenic“ skupina ukročuje i k melodičtěji pojatému projevu a refrénovým „zpíváním“ evokuje technothrashem střihnutý new school. Opravdovou chuťovkou pak je desetiminutová „Disconnecktie“. Zpomalení tempa, nervní emocorové vyřvávání a kytarové valení představuje jistou podobnost s ISIS, ovšem v poněkud pestřejším pojetí. Klidnější střední pasáž se pak propadá do téměř akustické (výborně zvukově ošetřené) polohy, kdy chtě nechtě nutno vyslovit přirovnání k RED SPAROWES. Následující, poněkud thrashová „Absentimental“ je opětovným návratem do nervní trhavosti. Zbytek alba už je v ostrém tempu, crustové náznaky a tendence jsou naroubovány na šlapající hardcorový základ se spoustou metalových vlivů. Dominující je jistá nepřeplácaná složitost aranží a posluchačsky provokující postupy. Skvělá rytmika, bravurně zvládané kytarové šílenství, charismatický řev i špetka těch melodií, co si přát víc?