OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S nemeckými metalovými kapelami je to už raz tak. Originality je medzi nimi väčšinou ako šafránu, no keď príde na surfovanie po vlnách aktuálnych trendov, len ťažko hľadajú v tejto disciplíne seberovných. Nie inak je na tom mladé zoskupenie NEAERA, ktoré vzniklo na troskách treťoligového death/grindového spolku MALZAN v lete pred dvomi rokmi. Líder kapely, gitarista Tobias Buck, mal vtedy skvelý nos na to, čo je moderné a čo práve letí. Z pôvodne bočného projektu s cieľom ventilovať záľubu v hardcore a švédskom death metale sa zhodou šťastných okolností veľmi rýchlo stáva čerstvá akvizícia renomovaného vydavateľstva.
NEAERA vyrážajú do štúdia za starým vlkom Andy Classenom a pod jeho producentským dohľadom vzniká debut „The Rising Tide Of Oblivion“. Niekto ho považuje za dokonale zahraný moderný metal, niekto za celkom zbytočnú kópiu starých deathových kapiel zo Švédska. V každom z týchto extrémnych názorov je trochu pravdy. NEAERA naozaj drtia neuveriteľne zrelým spôsobom death metal severského strihu s prekrásnymi gitarovými melódiami a rýchlosťou veternej smršte. To všetko je okorenené HC postupmi a štipkou grindových sypačiek. Ozdobou albumu je potom hlas, ktorým disponuje Benny Hilleke. Škrekot, vreskot, rev, ručanie, bučanie, melodický spev... jedným slovom poézia. Možno by stálo za úvahu, ako by asi znela táto doska, keby ju producentsky ošetril v súčasnosti právom húfne vyhľadávaný Tue Madsen v štúdiách Antfarm, no ani pod dohľadom „staromódneho“ Classena nestráca tie prepotrebné hrany a ostne.
Chápem, že fanúšikovi, ktorý začal počúvať metal iba nedávno, sa z takejto muziky môže veľmi rýchlo zakrútiť hlava. Zároveň som rád, že niektoré mediá myslia aj na jej následné „odkrútenie“. Napríklad taký magazín Metal Hammer UK, ktorý do DVD prílohy svojho aprílového čísla zaradil videoklip od istých AT THE GATES, starý desať rokov .
Dokonalý metalcore, alebo ďalšia zbytočná kópia AT THE GATES? Pravda je, ako vždy, niekde uprostred.
6 / 10
Benny Hilleke
- spev
Tobias Buck
- gitara
Stefan Keller
- gitara
Benjamin Donath
- basgitara
Sebastian Heldt
- bicie
1. The World Devourers
2. Broken Spine
3. Anthem Of Despair
4. Walls Instead Of Bridges
5. Where Submission Reigns
6. From Grief...
7. ...To Oblivion
8. Hibernating Reason
9. Definition Of Love
10. Save The Drowning Child
11. Beyond The Gates
12. No Coming Home
13. The Last Silence
The Rising Tide Of Oblivion (2005)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 42:43
Produkce: Andy Classen
Studio: Stage One Studio
Jazda od začiatku až do konca a Where Submission Reigns je úplne geniálna pesnička.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.