Celé čtyři roky trvalo, než se k nám vrátili britští PARADISE LOST. Druhdy doom metaloví průkopníci se už téměř celé desetiletí postupně vymaňují z metalové škatulky a můžeme se dnes jen domnívat, jak by to s PARADISE LOST bylo dále, kdyby i nadále zůstali u kovového zvuku. Nic to však nemění na faktu, že Macintosh a spol. jsou i nadále u metalového publika velmi populární, což po okraj naplněný Abaton jasně dokazoval.

Bohatý program však nabízel ještě další tři jména, z nichž první byli domácí SAD HARMONY. Kapela, kterou jsem měl možnost v rámci Redblack days vidět před měsícem, kde představovala hlavně nové skladby z připravovaného alba. Tyto oproti měsíc starým verzím zněly o poznání sehraněji a kompaktněji a navnadily tak na jejich studiovou podobu, která by na sebe neměla nechat dlouho čekat.

Není mi známo, jakým řízením osudu se na turné s PARADISE LOST dostali kalifornští SOCIETY1, ale na základě hudební příbuznosti s headlinerem to rozhodně nebylo. První dojem z nástupu této chásky byl spíše úsměvný. Pomalovaná čtveřice pózujících šášů, jejichž stylizace až nápadně připomínala krajany MARILYN MANSON. Prim v tomto směru hrál rtuťovitý vokalista Matt Zane, údajně bývalý pornoherec, čemuž se dá lehce věřit, jenž dobře zvládal svou úlohu hlavní atrakce včetně několika klasických agrárních póz. Hudebně se dají SOCIETY1 zařadit někam do proudu neothrashových kapel s dodatkem, že špičce žánru koukají na záda z poměrně úctyhodné vzdálenosti. Kapela však sklízí velmi vřelé ovace dobře naladěného publika.

To už se však netrpělivě čekalo na jednu z hlavních atrakcí večera – izraelské ORPHANED LAND, kteří přišli představit svůj loňský epos „Mabool“. Kompozičně velkoryse pojatá a náročná nahrávka zní v živém provedení kupodivu velmi chytlavě a hned od počátku se jejími tóny nechávají strhnout i fanoušci. Aby také ne, když heavy metalové riffy v kombinaci s orientální atmosférou, jenž je těžištěm hudby Izraelců, disponují sílou a schopností zaujmout. Velmi příjemným překvapením byl výkon Kobi Farhiho, jehož vokál si po téměř celou dobu udržel vysokou kvalitativní úroveň a to i v těch pěvecky náročnějších momentech. ORPHANED LAND dokázali, že mají veliký cit pro vyvážené kompozice. Vyvážené ve smyslu vyššího stupně aranžérské náročnosti, která však jde ruku v ruce s maximální posluchačskou otevřeností. Jinými slovy jsou schopni složit náročnější a přesto velmi lehce zapamatovatelné a chytlavé písně. Tohoto faktu si bylo vědomo i publikum, které neváhalo při sebemenší příležitosti dát najevo svou spokojenost, jenž vyvrcholila mohutným dožadováním se přídavku. Na ten však už z časových důvodů bohužel nedošlo. Viděli jsme velmi dobře sehranou a v tom nejlepším slova smyslu zábavnou kapelu. Věřme, že na další desku a tudíž i koncert nebudeme muset čekat dalších deset let.

Přiznám se, že od vystoupení PARADISE LOST jsem nic neočekával a pokud i ano, tak jedině negativa. Skutečnost mě však příjemně překvapila. Za mohutného jásotu odznívá titulní věc „Don’t Belong“ z aktuální nahrávky „Paradise Lost“, aby se pak celé vystoupení stalo retrospektivním přehledem celé tvorby PARADISE LOST s výjimkou starých dřevních doom metalových časů. Ačkoliv na mě tato pětice zpočátku působila poněkud chladně, nedá se říct, že by koncert odflákla. Časem se pánům podařilo zahřát na provozní teplotu a zejména Greg Mackintosh si své vystoupení náležitě užíval. Patřičné odezvy se dostávalo hlavně kouskům z povedeného alba „Symbol Of Life“ (2002) a zcela pochopitelně starším metalovým válům, kterých zaznělo ponejvíce z desky „Draconian Times“ (1995). PARADISE LOST dali jasně najevo, že se od své hudební minulosti nikterak nedistancují, čehož asi největším důkazem kromě uvedeného byla mohutně vyžádaná hitovka „As I Die“ pocházející z „Shades Of God“ (1992). Britům se v mých očích (nebo spíše v uších) částečně podařilo napravit i rozpačité dojmy z posledního alba, kdy hlavně skladba „Accept The Pain“ si mě v živém provedení získala. Dokonce i výkon Nicka Holmese, jehož živý projev se netěší přílišné chvále, snese přísnější měřítka, přičemž občasné vokální klopýtnutí se dá vždycky odpustit, když celek působí pozitivně.

Zřejmě už v dnešní době nemá cenu řešit, proč se kdysi stylotvorná kapela rozhodla hrát ve své podstatě nenáročné a dejme tomu nekonfliktní skladby, jejichž hlavním cílem je především snaha o chytlavost a hitovost. Nutno však ke cti kapele říci, že se tak neděje za cenu produkce prvoplánových a lacině podbízivých hitů. Dnešní PARADISE LOST jsou hlavně náladový bigbít. Nic víc, nic méně.

Více než hodinu trvající vystoupení je ještě vyšperkováno trojitým přídavkem, z nichž ten poslední v podobě hitovky „Last Time“ (kolikpak už jich za svou existenci PARADISE LOST vytvořili?) zakončil toto velice příjemné vystoupení a ačkoliv jsem slyšel několik skeptických názorů, já jsem z Abatonu odcházel spokojen. Očividně jsem nebyl sám...

Teď jsem si uvědomil, že jsem se nikde v textu nezmínil o zvuku. Byl dobrý a já osobně jsem žádný závažnější problém neshledal. Dobrá byla i atmosféra, dobrý byl i koncert, zkrátka se jednalo o dobře strávený nedělní večer.

Playlist: Don´t Belong, Grey, Erased, Redshift, Mystify, So Much Is Lost, Symbol Of Life, Hallowed Land, Accept The Pain, No Celebration, For All You Leave Behind, As I Die, Shine, Enchantment, Close Your Eyes, One Second

Přídavky: Forever After, Over The Madness, Last Time