Představte si zhudebněnou civilnost, zvukový produkt zbavený jakýchkoliv tendencí a snah o upoutání pozornosti něčím v běžném životě neslýchaným, zkrátka rockovou hudbu ořezanou až na kost od všech přísad, efektů, technických a zvukových kudrlinek. Už vůbec nemluvím o nějaké načančané gargantuovské image. Zkrátka dejte dohromady Vašeho pošťáka, mlékaře, studenta ekonomie a chlápka, co rozváží v sousedních stavebninách sádrokarton. Dejte jim do ruky nástroje a naučte je názoru, že punk je to nejlepší, co se v hudbě za posledních třiceti let událo. Když budou cvičit a po létech budou fakt dobří, pravděpodobně z nich dostanete kapelu podobnou právě THE OTHERS.

THE OTHERS jsou klasickou punkem a nezávislým rockem inspirovavanou skupinou současných dní. V jejich  hudbě rozpoznávám jak zvukovou úspornost legendárních PIXIES, tak přímočarost raných PLACEBO. Pro vlivy, které nutili THE OTHERS k vytvoření takto realistické hudby, však mohu zájít ještě mnohem dále do minulosti. Tak například mnohými již zapomenutí detroitští rozervanci MC5 či o několik let mladší bráškové z totožného města THE STOOGES (kapela ze které přešel IGGY POP na sólovou dráhu) zanechali právě na  THE OTHERS znatelnou stopu. Jenže THE OTHERS nehrají v roce 1970, ale v žhavé  současnosti a zrovna takových garážových retro kapel, jako jsou oni, je nyní všude kolem požehnaně. Netvrdím, že jde o kapelu pouze se vezoucí na současném trendu, který prostě kytarovému rocku přeje, ale právě originalita je to, co THE OTHERS chybí ze všeho nejvíc. Jasně, skladba „William“ je výtečně nakoplá hitůvka s chytlavou melodií, která ve mně evokuje bezdůvodnou projížďku na kole po okolí vlastního bydliště, když si zrovna člověk potřebuje pročistit hlavu. Přesně takovou tu jízdu, kdy zhruba po každé půlminutě musíte od řídítek někoho známého zdravit. Mezi nejsilnější momenty řadím i úvodní song „Lackey“ se svižnými kytarovými motivy a nervním odsekávaným vokálem. Právě již zmínění PLACEBO mě napadli v souvislosti se čtvrtou skladbou „How I Nearly Lost You“, která jakoby vypadla z debutové fošny této dnes už velmi populární, slavné kapely. Vytažená a přímočará baskytara udává tempo člověku ze sousedství jehož jméno je „Stan Bowles“ a který si šel zrovna do nedalekého parku zaběhat, předtím než si dopoledne přečte denní tisk a vychutná ovocný čaj. Punkově neklidná „Psychovision“ je ideálním vzorkem na představení celé tvorby THE OTHERS v jedné skladbě. Civilní štěkavý vokál, sychravý nepříliš hutný sound, kytara dokreslující přímou a výraznou basovou linku, roztěkanost, neklid.

Pokud si tedy libujete v punkově laděné muzice, která však nejeví žádné známky primární divokosti, ale spíš úsporně zachází s kytarami, máte rádi Franka Blacka, PIXIES, PLACEBO nebo zkrátka někoho ze současné vlny indie kapel, které by se některým ze jmenovaných podobali zkuste THE OTHERS. Z celkového náhledu se však nejedná o skupinu, která by mohla zaujmout někoho jiného než fanouška takto nasměrované hudby. I v tom, co THE OTHERS reprezentují, jsou pro mne průměrní.