Vkládám tohle CD „do trouby“ s velkým očekáváním. Vždyť předchozí počin, který pod názvem „Tyranny“ uzřel světlo světa v roce 1998, byl velkou trefou do černého. Všichni nevěřící Tomášové, všichni pochybovači co si skupinu zvykli řadit do velké fronty čekatelů na post hlavní kopírky DREAM THEATER najednou museli uznat, že Stínová galerie se dostatečně vyprofilovala jako svébytné, instrumentálně dokonalé tělísko, které umí těžit jak z rychloprstých sól a hutných laufů obou sekerníků, tak především z klavírních preludií a v neposlední řadě se může spolehnout i na snadno rozpoznatelnou barvu hlasu Mika Bakera.

Jenom šest věcí, prozrazuje display. A délka 75 minut. Hm, no uvidíme Hlávko. Začíná první skladba... ale co to, sakra, má být? Tohle tady už přece bylo! Mám tam snad jiné cédéčko? Ne, ne, milí zlatí boubelatí, o žádnou záměnu se tady nejedná, to jen první místo okupuje pokračování skladby „Cliffhanger“ (modří už vědí, že s pořadovou číslicí 2) z šest let starého titulu „Carved In Stone“. První polovinu („Hang On“) proplétají nové motivy spředené kolem původního základu, tu se vynoří povědomé sólíčko, tam probleskne vyhrávka nebo riffík, aby se v závěru spojily v téměř identickém refrénu. Druhá část téhle kompozice („The Crusher“) je čistě instrumentální. Kytary a klávesy bublají ostošest či o zlom krk (prst) a jako dovedností ukázka je to působivé, ve výsledku však trošku zbytečné a nudné. Aneb jak říká přítel Dalajláma, jako kdyby se jim tam rozsypal čaj.

Další na holení „Destination Unknown“ naštěstí podstatně vylepšuje dojem. Začíná skvělým motivem klavíru, tolik typickým právě pro tuhle skupinu, a postupně se láme k netušeným zítřkům. Hlasy se proplétají, gradace, zrychlení a závěr do nostalgična – super šleha. „Colors“ je ve své podstatě cajdáček a i když po čase malinko zrychlí, stejně nezapře popíkovské manýry. Tahle parta je ale dostatečně zkušená, takže to zkousneme bez kyselých úšklebků. „Society Of The Mind“ je standard, ničím nevybočující písnička, na kterou se ale dá zvyknout. Středním tempo, kolem základního riffu se motající melodka vrcholí v dostatečně silném refrénu, ale žádná velká sláva to není. Až když bubny rozkouskují rytmus a klávesy začnou malovat progové sólíčko, nálada se zvedne a skupina, jako by si toho byla vědoma, nechává hrát dva šlapáky až do konce. Asi nejtvrdší věcí je titulní „Závěť“. Začíná skutečně hustým beglajtem a zpěv je zpočátku téměř k nepoznání, takový rejstřík jsme ještě neslyšeli. Skvělý refrének to nakopává na těch správných místech. Další plusové body. Píseň dlouhá 34 minut, to bude velké. A bylo. „First Light“ uvozují táhlé varhaní tóny. Přichází španělka a čistý hlas v krásné melodii, přidávají se sbory a aranže postupně hostnou. Tak to je přesně ono, tahle to má vypadat. Představte si tři, čtyři písničky v jedné a máte přesný obrázek o tomhle dílku. Ticho přichází po 23 minutách. No to snad ne, zase ten provařený nápad s pauzou na konci? Naštěstí po 4 minutách někdo začne klepat na dveře zkušebny symfonického orchestru, zvoní vytrvale, až ho vpustí dovnitř. Zbytek je pak symfonie jak z Hollywoodského velkofilmu.

A soud? Po čertech těžký. Předchůdce se překonat nepodařilo, ale je to ještě vůbec možné?