OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Smrt a její hranice... Takové jsou cesty finské sebranky od jezera Bodom a vězte, že se podíváte hodně daleko. Funebrální raketa se strmou dráhou letu... Velmi stručná a přitom vyčerpávající charakteristika nezaměnitelné party, která v rozmezí dvou alb a několika let provrtala do světa řádně hlubokou jámu. Dnes si v poklidu hnípá na márách pro vyvolené synky metalové Valhally a za nic se nechce nechat svrhnout... Follow The Reaper je potvrzením jejich výsostného postavení, definitivním hřebem do srdce pochybovačů. COB jak se zdá našli ideální rovnovážnou symbiózu kláves a kytar, jinými slovy – onen třaskavý molotov blackové agresivity a speedového kumštýřství dotáhli k ďábelské svítivosti a výhřevnosti.
Tradičně ponurou atmosféru přihnojuje nejen kouzelně tmavomodrý svět bookletu se Sekáčem v přední linii, ale i prachúchylná mluvená intra. Zejména obligátní prohlášení "I was only 21 when I die" přímo srší existenciálním optimismem. Základní formulkou je ale hudební obsah samotný. Už tradičně se rychloprstý virtuóz Alexi Laiho pustil z řetězu a připravil spoustu velmi kvalitních a neošoupaných riffů, na kterých může skupina stavět svůj chrám dekadentní hniloby. A staví vskutku ve velkolepém stylu – ty tam jsou časy přímočarých nářezů z debutového Something Wild, namísto občasných exhibičních kytarových výpadů servírují Děti jezera Bodom stoprocentní instrumentální propletenec. Exceluje absolutně každá nástroj, ostře zvučené bicí zejména kopákovými kvapíky a briskními přechody, basa je nádherně proměnlivou výztuží, kytarová brigáda sází jednu riffovou fugu za druhou, přičemž neopomíná všudypřítomný finský temný feeling (zejména singlovka Everytime I Die). Kapitolou na okraj budiž nazvány klávesy, které mi nebývalou silou evokují časy, kdy černobílé klapky u black metalových bohatýrů Dimmu Borgir trápil jistý Stian. Jsou nádherně éterické, tu vznosné, tu zadumané, jak jen nálada žádá. Jejich krasopis ještě šperkuje kompoziční brilanci a pozdvihuje mysl vnímatelovu k nebesům... či k hlubinám pekelným, jak je ctěná libost...
Tady vidím největší pokrok, hudba COB je rozčleněna na více vrstev a jejich famózně stvořená harmonie dává metalu zcela nový rozměr – rozměr samorostlé virtuozity, kterou Alexi svým černočerným skřehotem pouze posiluje... Originál každým coulem, navíc originál, který se zatím drží božího přikázání nepokradeš dosti zásadově. Nepokradeš ni u sebe, ni u bližních... Kéž by jim to vydrželo!
Alexi Laiho a jeho váleční psi se znovu vytáhli a propracovali svůj meldický heavy/black k dokonalosti. Nečekejte žádná velká překvapení, jen 40 minut špičkové metly, jakou umí CHILDREN OF BODOM dokonale.
8,5 / 10
Alexi Wildchild Laiho
- kytara, vokály
Jaska Raatikainen
- bicí
Henkka T. Blacksmith
- basa
Janne Warman
- klávesy
Alexander Kuoppala
- kytara
1. Follow the reaper
2. Bodom after midnight
3. Children of decadence
4. Every time I die
5. Mask of sanity
6. Taste my scythe
7. Hate me!
8. Northern comfort
9. Kissing the shadows
Halo Of Blood (2013)
Relentless Reckless Forever (2011)
Skeletons In The Closet (2009)
Blooddrunk (2008)
Chaos Ridden Years ´06 (2006)
Are You Dead Yet? (2005)
Trashed, Lost & Strungout (2004)
Hate Crew Deathroll (2003)
You`re Better Off Dead (singl) (2002)
Follow The Reaper (2000)
Hate Me (singl) (2000)
Tokyo Warheards (live) (1999)
Hatebreeder (1999)
Children of Bodom (singl) (1997)
Something Wild (1997)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 41:09
Produkce: Peter Tätgren Studio: Abyss (SWE)
moje nejoblíbenější od CoB
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.