V sobotu ráno se počasí tvářilo stejně jako den minulý, jen mraky vykazovaly o poznání menší vodní ztrátu. Opět mě čeká dlouhý pochod po okresce přes dva kopce do areálu Basinfire. Pevné odhodlání stopovat každé motorové jezdítko, jež by mi mohlo cestu usnadnit, bere za své, když mě za celou cestu míjí jen 4 vozidla, z nichž 3  jedou z protisměru. Na festival tedy přicházím hodinu po zahájení a unikají mi dva prvně hrající spolky na obou podiích – to mě mrzí hlavně u B-scény, kde se odehrává semifinále soutěže „Česká rocková liga 2005“ a já přicházím o jediné dvě kapely (MIMESIS a DORIATH), které se žánrově výrazněji lišily od zbytku. Následující část bych chtěl věnovat právě této soutěži, poté se zaměřím na skupiny, které v době semifinálových bojůvek vystoupily na scéně hlavní.

První skupinou České rockové ligy 2005, kterou zachytávám, je EGOTRIP, který rozhodně zní lépe z CD než živě. Celkový zvuk výrazně zazdívá hlavně velmi přepálená kytara, přes kterou není ke slyšení vokál ani basa. Žánrově kluci bruslí, ostatně stejně jako téměř všechny následující skupiny semifinálového kola, na kluzištích, která, ať si vymezí mantinely jakkoliv, budou předložku „nu“ či „neo“ obsahovat vždy. EGOTRIP studiově vzdáleně připomínají PARADISE LOST s větším příklonem k „nu“, na živo jsem však hlavně díky nedobrému zvuku jakékoliv příbuzenské vztahy hledal jen ztěžka. V pořadí čtvrtým semifinalistou byli SNAIL. Vykostěte z KORN všechny zefektované kytary, odfiltrujte melodické vokály a získáte polotovar, který se tvorbě SNAIL velmi blíží. Kapele nelze upřít jistý upřímný dar života při produkci, zvuk silně podpírají dva hutné kytarové pilíře a slapovaná baskytara v rukou drobného arménce Vahana. Kdyby SNAIL hráli více jak dvacetiminutový set, začala by mě jejich produkce asi nudit, takhle to bylo celkem příjemně houpavé odreagování.

Dalšími semifinalisty, které vybrala porota složená ze členů skupin ALKEHOL, DEBUSTROL, PANGEA A INTERITUS, jsou kluci z DYMYTRY. Ti se představili v černých gotických image-tvorných sukních. Pokud se skupina snaží „hrát to“ tak silně i na image, bylo by přece jen lepší dotáhnout ji do konce. Kombinace černého tílka, sukně a zářivě bílých značkových sportovních bot na mne jako dotažená image nepůsobí. DYMYTRY mají přece jen o něco málo kroků blíž ke klasičtějším metalovým skupinám, pokrevní vztah (kytarista se jmenuje Jiří Urban a není to jen shoda jmen) se skupinou ARAKAIN je místy také lehce rozpoznatelný, nicméně se hoši snaží dělat přeci jen o poznání modernější hudbu. Bohužel si mladíci neodpustí několik laciných gest, kterým doprovází svůj set, jenž místy působí poněkud nuceně a prkenně. Škoda. Po černých sukničkářích však přichází skupina, která lacinost a mělkost dovádí až do extrému – ZAVŘÍT. Stylově se jedná o několikrát vyvařený šálek čaje těch nejokatějších numetalových klišé. Několik melodických postupů v mých uších dokonce zapáchá jistou povědomostí, takže lesk zoufalé nepůvodnosti tu září v celé své obnaženosti. Projev doprovází soutěž v siláckých frázích, kterých bylo ostatně v celém semifinále tak požehnaně, že mnou začíná zmítat nejistota, zda jde o soutěž v hudební produkci nebo v tom, kdo dokáže okomentovat svého paroháče chlapáčtější hláškou. Ačkoliv se baskytaristovi nedá upřít muzikantský um, po stránce celku na mě toto uskupení působí z celého semifinále nejubožeji.

Po nich tu jsou ostřílení pardálové SCENERY, kteří se v poklidu věnují svému smrtícímu kovu doprovázenému občasnými roztrhanými závoji klávesové mlhy. Vyrovnaný a sympatický projev, klávesy by občas mohly nakydat do partů trochu industriální nebo noisové „špíny“ - rozhodně by to jednotlivým partům dodalo na zajímavosti více nežli roztažené pseudomajestátní plochy. Jako celek příjemné zpestření odpoledne. Po nich se na prkna valí skupina, která mě výrazně zvedla mandle na koncertě PARADISE LOST v Plzni, kde této veličině předskakovala. Heavy-trash metal podaný bandem, která by tělesným objemem mohl lehce konkurovat MAXIM TURBULENC, mě nepřesvědčil ani tentokráte. A asi ani většinu lidí ne. Z pódia do nudících se lidí totiž padaly hlášky typu „vy jste si sem přišli číst Babičku, nebo se bavit?“ (já osobně bych bez sebemenšího zaváhání klasiku od Boženy Němcové před TUBORG upřednostnil – rozhodně by se jednalo o zábavnější činnost, byť bych tu knihu rozhodně nečetl poprvé).

To již u schodů na pódium nedočkavě podupávají kluci z další nu-metalové, ehm pardon „emo-dance-core“ formace HAZYDECAY se svými „romantickými mazci o mrdání“, jak svoji tvorbu skupina sama při setu pojmenovala. Silný důraz je kladen na streetovou image „vytahaných hadrů“, chlapácké postavy řezníků z ghetta a husté tetování. Pozadu nezůstávají bohužel ani oblíbená výmluvná gesta, která mi nahnala opět znuděně pobavený usměv do tváře. Když chlapci spustili musel jsem však zčásti kapitulovat. V jejich tvorbě jsem sice žádné „emo“ nepozoroval, nicméně řízný melodický HC-numetal byl zahrán s určitou grácií a velmi silným sebevědomím. Největší devizou skupiny je zpěvák Adam B. Sychrow, který jako první ten den na B-scéně předvedl opravdu výrazný pěvecký výkon, a to hlavně v melodických polohách. Hlas jako zvon, velmi jistá technika, přirozené a plynulé křížení melodických vokálních partů s brutálnějším chraplákem – gratuluji. Po nich opět poněkud přitvrdíme. Na řadě jsou rokycanští trash-death-coristé BED SORES. Zde upoutává pozornost zejména statický kytarista Banjo s poněkud křečovitou, zato slušně rychlou levou rukou a odredovaný řvoun Míra. Jeho hrdelní kvality v brutálních polohách jsou nesporné, jakmile ale na několik vteřinek zabruslí jedinkrát do poloh melodických, jeho falše mi trhají uši. Nicméně celkově jde o příjemný energický setík a ačkoliv se nejedná o nic nového pod sluncem, v případě Basinfire festu vlastně nic nového pod mrakem, jejich thrash-core s deathovými tahy hněte velmi uspokojivě.

Předposledními semifinalisty jsou COWARD, na tuto akci slibující zcela nový materiál, bohužel jsem z jejich produkce příliš neslyšel, takže se pozdržím komentářů. Poslední nastupující skupinou v bloku Česká rocková liga jsou LIKE FOOL. Ti mě velmi příjemně překvapují. Oproti CD má jejich hudba živě mnohem větší sílu. Většina prezentovaných skladeb je právě z aktuálního alba „Pusťte nás dál“, které se řadí do metalické větve hardcore, jež s sebou sice nepřináší žádné novátorství, nicméně živě jde o pohodovou podívanou. Celkově vzato však musím říci, že jsou pro mne semifinalisté určitým zklamáním, na stranu druhou jsou logickým vyústěním díky složení poroty. Příliš mnoho zbytečných nasraných póz a prázdné, v ledačems si velmi podobné hudby nasáklé nu-metalovými trendy. Čtyřmi postupujícími do finále se stávají skupiny SNAIL, ZAVŘÍT, LIKE FOOL a HAZYDECAY. Pokud to má být vrcholný reprezentativní vzorek z celé naší republiky, pak s rockovou scénou u nás není něco v pořádku.

Přesuňme se teď v čase i místě. Dopoledne, scéna A. Skupina EXISTENCE na níž jsem se upřímně těšil. Etnické intro mě ještě více navnadilo, co se odehrávalo poté však bylo jednoznačně zklamání. Skupině viditelně příliš nesedlo tak velké pódium a působila na něm trochu „uťáple“. Vyčnívající syntezátory působily příliš jednoduše a poněkud plytce. Na burcování lidu větami o tom, že si mohou skvěle zahopsat, jsem trochu alergický a nedivím se, že pod pódiem skákalo do rytmu dokonce méně lidí než nahoře na něm. Po nich tu byli pagan-doom metaloví BELTAINE, kteří na velkém prostoru také působili možná až příliš moc staticky. Jejich instrumentálně skvěle zahraný set v čele se zpěvákem Vaškem a dredatým medovým brumdou Jaromírem u pětistrunné bezpražcové baskytary nepostrádal většinu pecek z posledního alba „Bohemian Winter“, včetně klipovky „Lone“. Ten den první příjemné kovové pohlazení po duši. Po nich opět jedna z facek. Zábavovka zvaná PARADOX mi dává znovu jasně na srozuměnou, kdo dělal dramaturgii festivalu a jsem přesvědčen o tom, že se jedná o jediný velký festival dávající tak velký prostor formě tancovačkovému bigbítu, jak ho známe ještě za dob před Sametovou revolucí. Kdyby aspoň měla někoho vyzařujícího stejnou osobitost jako Dan Horyna, to se bohužel nedělo. Kladem budiž to, že podobné spolky jsou pokládané hudbou ze zcela odlišného ranku.

Po nich přichází na scénu těžkotonážní mašina LOCOMOTIVE. Thrashující pulz přímočarého a hutného hardcore se silnými příbuzenskými pouty na hlavní hvězdy festivalu – americké PRO-PAIN - zadělal ten den na první trochu působivější kotel u zábran před pódiem. V sestavě mi citelně chyběl druhý kytarista, což se podepsalo i na hutnosti zvuku. Po nich nastupují vítězové minulého ročníku soutěže Česká rocková liga PANGEA. Vytažené zpěvy daly vyniknout pěveckým kvalitám obou vokalistů, kteří by v melodických polohách jistě zastínili i vysoké armádní pozice ve Hvězdné pěchotě v Superstar. Jinak se jedná opět o další neoriginální numetalový klon mající k jakékoliv osobitosti opravdu dalekou cestu. Nepomohou ani dva zpěváci střídající melodické zpěvy se řvaním a rapem. Pohyb i na velkém pódiu sice hoši zvládají skvěle, to však nic nemění na mém pohledu na jejich hudbu, která duní prapodivnou prázdnotou. Po nich jsou tu další ostřílení metalisté ze skupiny SHAARK. Opět dvojice vokalistů, tentokráte se však z reproduktorů line thrash metal staré školy. Ve svém kontextu opět nic nového pod mrakem (nad kterým však již tu a tam vysvítá stydlivě a velmi spoře slunce), technickou úrovní jsem však mile překvapen. Tentokrát mě potěší i jedna coververze od stylotvůrců z PANTERY.

Dále nastupují KAMINARI. Německá heavy metalová skupina, které se povedlo většinu lidí z hlavní scény odehnat na tu vedlejší. Hlavně jejich hektické burcování publika působilo více jak úsměvně. Heavy metal ze staré školy doprovázelo mezi jednotlivými skladbami hrobové ticho, nicméně skupinu to nikterak nerozházelo a chovala se tak, jako by pod nimi křepčili stovky nadšenců. Po nich tu byla další hardrocková odbočka na pódia obecných kultůráků. Hardrocková PUMPA, ve které jsou k vidění dvě generace rodiny Jakubcových. Skupinu vede otec Zdeněk a u baskytary je k vidění prazvláštní blondýnka – jeho syn Jakub. Ten den asi jediná zábavovka, na kterou jsem se díky varietnímu přístupu šedovouse v buřince u mikrofonu celkem rád podíval. Ke slyšení byli „perly“ typu „a teď tu máme jednu takovou o to jak všichni hrabou, drbou a škrábou – jmenuje se Hrabičky pro babičku do hrobečku“. No pokuste si z tohoto útržku udělat obrázek sami o co se zhruba tak jednalo. V té době již na B-scéně končí semifinálové klání české rockové ligy a počíná nesoutěžní program. Ten začíná formací MASH hrající rockovou hudbu ne nepříbuznou KABÁTu. Abych se neuchýlil ke slovům, kterých se snažím ve svých článcích vyvarovat nebudu jejich produkci dále komentovat.

Na áčku se mezitím připravují slovutní DEBUSTROL. Jejich nové album má sice velmi solidní zvuk, nicméně právě u zvuku jejich kvality i končí. Texty z kategorie těch opravdu blbých a ještě blbějších jsou prvním, ale rozhodně ne jediným atributem, který pro mne jejich hudbu krutě zabíjí. Kdyby přibylo instrumentálních zajímavostí hlavně v rytmické sekci a vokál se nejlépe zcela odboural, nebo mu alespoň nebylo rozumět, věřím tomu, že i já bych setu věnoval větší pozornost, než tomu ve skutečnosti bylo. Nicméně většina lidí na festivalu se na českou legendu těšilo a scéna A se ten den poprvé výrazněji zaplnila. Já však tu dobu již okupoval druhé pódium, kde začínala jedna ze skupin, která mě na tento festival vlastně vytáhla. To byli ostravští ENDLESS, které jsem ten den viděl poprvé v nové sestavě. Velmi emotivní tvrdý rock protkaný náladovými krystalicky cinkavými plochami, pečlivě vystavěný na doom metalových základech, mě ani tentokrát příliš nezklamal. Libor sice měl menší problém s aparátem, který mu při setu spadl z bedny, nicméně svůj problém řešil bleskově. Po celý set se však určité suchosti nezbavil jeho vokál, což příkládám na vrub zvukařům, neboť sebemenší hall by tuto kosmetickou vadu vyladil. Jako vždy mě fascinují ruce baskytarového hračičky Petra Hutína, jež se s geometrickým nasazením prudce míhají po hmatníku čtyřstrunné bezpražcovky střídané s pražcovou šestkou. Ke slyšení byly zásadní pecky z posledního dílka „Perfect Massage“ včetně klipovky „363 Days“ a některá starší dílka z „Vital # 1“. Na áčku se mezitím o dobrou nápadu starají pop-punkeři ze skupiny INÉ KAFE. Přihlížím jen z dálky, lidi to, vidím, baví, kotlík se vaří a já se obracím zpět k vedlejší scéně, kde pro mne startuje zlatý hřeb festivalu.

Těmi jsou SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY. V první řadě tu máme houslistku Petru vedle níž sebou ze strany na stranu hází gigantická mátožná postava pěvce Hrnce, vedle něhož oko potěší pěnice Hanka spolu konzervatoristou Sikim, který je konečně s novým nástrojem zbaven imobility. Za nimi vzduch rozsekávají dva pačesaté vrtulníky obou kytaristů podpořené rytmickou sekcí. Všiml jsem si jedné novinky, a sice zapojení melodických zpěvů u Hrnce, a byl jsem ujištěn, že tento výskyt nebude ojedinělý. V několika málo fragmentech se mi zdál ženský vokál poněkud nejistý, což jsem zřejmě správně přičítal zlobícímu odposlechu, jinak šlo opět o famózní poslouchanou a podívanou, upřímné nasazení ve skladbách bylo přerušeno pouze mezi písničkami, kdy bylo publikum pohlazeno pochvalou a skupina počastována potleskem. Krom většiny skladeb z alba „Relic Dances“, nevyjímaje instrumentálku Gigola, jsem zaslechl i starší věci například „Wish I Go“ z Themes, či závěrečnou klihovku „Winter Queen“.

Nasycen právě spořádaným hudebním obžerstvím na scéně vedlejší jsem se vypravil na tu hlavní, kde počínali svůj set KURTIZÁNY Z 25. AVENUE. Tu se hrálo hlavně z posledních dvou alb „Medium“ a „Chemie“. Zazněla dokonce i moje oblíbená vypalovačka „Omylem“. Na béčku zatím počala svůj set další metalová legenda z našich luhů a hájů - HYPNOS. Sestava posílená o hostujícího kytaristu Igora, který vyleštěnou hlavou zuřivě hází prasátka na všechny strany. Set podpořený silným zvukem infikuje pohybem i velkou část publika. Bohužel jsem již poměrně znaven neustálým trmácením mezi scénami a tak usedám na chvilku do stanu s kelímkem v ruce. Na áčku se chystá finále ve formě ARAKAIN-u. Honza Toužimský (jeho tričko s logem DYMYTRY jen podtrhuje, že krev není voda :o) hlasově působí jako důstojná náhražka za odcházejícího Petra Koláře. Set doprovází sporé pyrotechnické efekty většina lidí prožívá „svoji festivalovou chvíli“. Skupina dokazuje že i mistři tesaři se občas utnou, poněkud rozporuplným začátkem jedné skladby, zaznívají hlavně vály z čerstvého kotouče „Warning!“.

Na béčku mezitím má začínat skupina HAMMERHEART, ale existencí, které se míhají na podiu mi napovídají, že došlo ke změně programu. Původní HAMMERHEART nahrazují maďaři INSANE a mě přinášejí jasné poselství o osobním objevu celého festu. Řízný metalcore v ledačems mi připomínající belgičany DO OR DIE či hvězdy Basinfire PRO-PAIN, se může pochlubit opravdu silným zvukem a velmi hektickým nasazením. Ve středu dění stojí bůčkatý cholerický řvoun. Ten den se na tomto představilo hafo skupin s hardcoreovými prvky, troufám si však tvrdit, že INSANE je hned v úvodu všechny bez rozdílu nekompromisně smetli. Nasazení skupiny se během setu transformuje v bouřlivou energii, která se valí z pódia. Škoda, že většina lidí již čeká na PRO-PAIN, neboť mne tito maďarští řezníci baví víc než hlavní star festivalu. INSANE končí svůj set výzvou k přesunutí na hlavní stage, kde svůj set právě začínají dělnící hardcoreového lidu PRO-PAIN. Matematicky přesný thrashcore, který je vybroušený téměř každodenním hraním Američanů se mi však líbí o něco méně než když před několika měsíci navštívili Plzeň. Velké pódium skupině příliš nesluší a větší řež by rozhodně rozpoutali v přijatelně velkém klubu. Sám Gary Meskill na mě i při klubových akcích působí mnohem komunikativnějším a pohotovějším dojmem. Ke slyšení jsou hlavně pecky z aktuálního „Fistful Of Hate“. To mi ale již přichází zpráva, že hned po setu máme zajištěný odvoz, takže jsem bohužel propásl zbytek skupin.

Sečteno podtrženo. Dramaturgie festivalu mi přišla leckdy velmi zvláštní. Místo toho dát prostor mladým skupinám se tu setkáváme s přístupem dávajícím přednost archaickým bigbítům leckdy coverbandového či revivalového charakteru. O semifinále soutěže jsem toho napsal již mnoho, takže se k tomu vracet nebudu. Velmi se mi líbilo to, že se obě scény málokdy nějak zásadně nepřekrývaly, stejně tak i velká pódiová zástěna, za kterou vždy probíhala instalace bicí soupravy, která se používala v následujícím setu. TOI-TOIek by mohlo být mnohem více, asi jako u každého festivalu, stejně tak i odpadkových košů. Brodit se rozšlápnutými kelímky příliš ke kultuře prostředí nepřispělo. Minimálně kdyby někde kelímky za symbolický peníz vykupovaly, jistě by se našlo pár dobrodinců, kteří by je ještě v průběhu akce rádi vysbírali. Pochválit musím rozhodně pivo. Již se mi dlouho na festivalu nestalo, abych měl pokaždé v kelímku poctivou míru. Chybělo mi trochu více stánků s rozličnými přívěsky a suvenýry, stejně tak aspoň jedna čajovna, či trochu exotičtější kuchyně, nicméně nejzásadnější chybou v mých očích zůstává dramaturgie, kde bylo opravdu zajímavých skupin velmi poskromnu.

Foto: hanka@fob.cz, www.fobiazine.net