KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak na tohle album jsem se těšil hodně dlouho. Vlastně už od vydání debutu, který v době svého vzniku ukázkově zapadl v uragánu jiných desek a byl by se utopil v moři zapomnění, kdyby si ho nevšimlo mé bystré oko a z propadliště dějin ho nevylovilo. S překvapením jsem zjistil, že jde o projekt blízkého přítele mých (tou dobou už asi dva měsíce) oblíbených SYMPHONY X, který si na realizaci svých snů dokonce pozval i jejich bubeníka a jako pomocnou aranžérskou ruku přibral i borečka „Majkí“ Romea. Neznámý dobrodinec se jmenoval Nick van Dyk a to co vzniklo pod hlavičkou bezejmenné prvotiny REDEMPTION vůbec nebylo špatné.
Až na jeden detail, který celé snažení ukázkově pohřbil. Ten detail byl zpěvák Rick Mythiasin působící svého času v třetiligové heavy partičce STEEL PROPHET. Kvalitní materiál debutu jeho přítomností hrubě utrpěl, ale ani Rickův protestantský výsostně nedobrý zpěv nemohl pohřbít zřejmé hudební ambice projektu. Nick totiž nechal v jedné skladbě debutu rozeznít hlas hostujícího Raye Aldera, zpěváka famózních FATES WARNING, čímž mi definitivně zamotal hlavu. Absolutně jsem nepochopil, proč Ray nenazpíval celé album a vroucně se modlil, aby tomu už příště bylo jinak. Byl jsem vyslyšen! Pocit blaženého zadostiučinění při ohlášení novinky „The Fullness of Time“, na němž skutečně zpívá jen a pouze Ray, bych jen těžko popsal slovy. Stejně tak jako první poslech otvíráku „Threads“, kde je hned ze začátku ke slyšení můj nejzamilovanější motiv z celé tvorby SYMPHONY X, ústřední motiv skladeb „Accolade“. Hezký tribut kámošům. Ale nenechte se mýlit. Celá deska je sice stylově zhruba srovnatelná s poslední tvorbou SYMPHONY X a věřím, že si určitě najde cestu k nemálo jejich příznivcům, přesto se však nejedená o úplnou kopírku. I přes určité vlivy si REDEMPTION žijí vlastním životem, protkaným drsnými riffy, progresivní stavbou skladeb, výraznými melodiemi i nenapodobitelným hrdlem Raye Aldera. Celé snažení má vlastně jen pět částí, z nichž zmiňovaná „Threads“ plní funkci razantního úvodu, druhá náladová epická „Parker´s Eyes“ pak definuje přidanou hodnotu REDEMPTION, čtvrtá „Sapphire“ je ukázkovým čtvrthodinovým progresivním monolitem a závěrečná čtyřdílná titulní „The Fullness of Time“ je klasickým koncepčním dílkem, bez kterého by se neobešlo žádné stěžejní tvrdě metalové album. Stejně jako SYMPHONY X i mnozí další, nejsou REDEMPTION čistou progresí, v mnoha momentech tak spadají „pouze“ do škatulky propracovaného power metalu, ale upřímně. Koho zajímají formality? Důležitý je že hoblujou a že do hoblingu huláká ten správnej hulákač. Všechno ostatní je podružný. Kromě kvality materiálu, která je naštěstí docela vysoko.
Z kritického hlediska tudíž můžu vytknout jen dvě věci. Celkovou standardnost materiálu, který ač skvěle udělaný, neposunuje žánr nikam dál. A upřímně, přijde mi že na to ani nemá. Většina alba zní sice skvěle, ale oproti takovým DREAM THEATER, nebo již zmiňovaným SMYPHONY X až moc formálně a normálně. Z hudby je cítit, že se někdo moc snažil, aby vše dopadlo, tak jak to dopadlo a dal v šanc i pomyslnou hudební rezervu, jejíž absence je na „The Fullness of Time“ cítit jako lehká křeč v pozadí (mám na mysli hudební pozadí :-) ). Druhá věc je prapodivná kompozice „Scarred“. Ta mi přijde jako nemístný tribut MEGADETH. Už jen z principu a kontextu ostatních skladeb nechápu proč nutit Aldera do mluvozpěvu a riffovat jako kníkal Dave. Nebo nám chtěl autor ukázat, jak by mohli znít MEGADETH, kdyby uměli hrát a zpívat? Na závěr nemohu nedodat, že u produke byl přítomen slavný Tommy Newton (HELLOWEEN, UFO, ARK...) a na pěvecký post byl nějakou dobu zamýšlen i skvělý Corey Brown (Magnitude 9, Section XVI).
Tentokrát to bude osmička, ale s chlupem a jen proto, že mi to album fakt sedlo. Umělecká hodnota je totiž trochu diskutabilní. Čekal jsem určitě víc a jsem zvědav co bude dál. Mám trochu obavy z toho, že REDEMPTION dosáhli svého vrcholu právě nyní.
8 / 10
Ray Alder
- zpěv
Nick van Dyk
- kytara, klávesy
Bernie Versailles
- kytara
James Sherwood
- basa
Chris Quirarte
- bicí
1. Threads
2. Parker's Eyes
3. Scarred
4. Sapphire
5. The Fullness of Time - Rage
6. The Fullness of Time - Despair
7. The Fullness of Time - Release
8. The Fullness of Time - Transcendence
Long Night's Journey Into Day (2018)
The Art Of Loss (2016)
This Mortal Coil (2011)
Snowfall On Judgment Day (2009)
Frozen In The Moment - Live In Atlanta (2009)
The Origins Of Ruin (2007)
The Fullness Of Time (2005)
Redemption (2002)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Massacre Records
Stopáž: 57:23
Produkce: Tommy Newton
Studio: Bill's Place
Ano, REDEMPTION rozhodně nejsou žádnými novátory žánru. Jedou si to svoje, tedy jakýsi hybrid mezi starší tvorbou DREAM THEATER a dejme tomu těch Loužou zmiňovaných SYMPHONY X, narozdíl od prvně jmenovaných však jsou přece jenom přímočařejší, narozdíl od těch druhých zas o chlup hitovější. Skvělý hlas Raye Adlera (který skutečně zpívá jinak než v "domácích" FATES WARNING), výstavní klavírní motivy a poctivé melodie, to všechno dohromady značí příjemný poslech. To rozhodně není málo!
Mé setkání s REDEMPTION je tak trochu překvapení. Hned podle ukázky mě tahle pro mě do té doby neznámá partička potěšila a navnadila na očekávání něčeho výjimečného. S poslechem celého alba se sice odér výjimečnosti rozplynul, zůstala však příjemně plynoucí hudba. Některé pasáže sice na můj vkus postrádají trochu větší množství vzruchu, ale na druhou stranu jsou progresivní výstřelky tak akorát umírněné, aby se to nezměnilo v přeplácanou krkolomnost. Prostě příjemná hudba a to mi často stačí.
Vynikajuca doska, ktora ma velmi pozitivne prekvapila. Keby dnes zneli DT takto, tak na nich nepoviem jedine krive slovo ..
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.