Nedá se říct, že by Česko byla země crustu zaslíbená, a proto vždycky fanouška metalového punku, jak jsem zvyklý sám pro sebe tento žánr nazývat, potěší, když se u nás objeví nějaká zajímavá kapela holdující rychlým rytmům, nabroušeným kytarám a rock´n´rollovému feelingu. Příjde-li navíc i s tak výborným albem, jakým je to právě recenzované, můžeme mluvit v našich končinách téměř o zázraku.

Pražští GUIDED CRADLE do toho vlítli takříkajíc po hlavě a bez jakýchkoliv předchozích demáčů přišli s debutní bezejmennou deskou, která vychází pod křídly nového labelu Damage Done Records prozatím pouze ve vinylové verzi (CD edice by měla následovat), tak jak se na správné crustové album sluší a patří. Možná si řeknete, že vydat první desku sotva po roce a půl existence je jev nanejvýš troufalý, ale můžu s klidným svědomím prohlásit, že v případě GUIDED CRADLE by jakákoliv skromnost v tomto směru byla pouze pokrytectvím, protože to, co se na vás vyvalí z drážek černé placky, musí předčit veškerá očekávání vkládaná do premiérové nahrávky. Pražská čtveřice totiž přichází s naprosto konkurenceschopnou deskou, podepřenou navíc zkušenými muzikantskými výkony.

Ke slyšení samozřejmě není nic nového, nýbrž pouze klasická nálož old school metalových postupů protkaných punkovými rytmy. Ovšem GUIDED CRADLE k tomuto otřepanému receptu přidávají i celou řadu vlastních vylepšení a nápadů. V první řadě je to hlavně skutečně nepředstíraný zápal pro tento druh muziky, jehož absenci by milovník crustu lehce odhalil. V řadě druhé jsou to už uvedené instrumentální schopnosti kapely dovolující skladby okořenit nejednou zajímavou vyhrávkou anebo sólem. To se navíc neděje nikterak samoúčelně a právě naopak s pevným řádem a citem pro atmosféru skladeb a jejich rytmickou různorodost, což má samozřejmě za následek absenci posluchačovy pozvolné ztráty pozornosti v důsledku hudebního stereotypu. K těm hráčským zručnostem můžeme přiřadit i skutečně stylový „lemmyovský“ Ethanův nekompromisní chřaplák, neúnavně zápolící se záplavou mohutných riffů. No a nakonec samozřejmě vše umocňuje po všech stránkách výtečná produkce, díky které si můžeme naplno vychutnat tohle nefalšované kytarové inferno.

Připočtěme k tomu obligátní dávku klišé (obal, texty...), která k tomu však neodmyslitelně patří a je-li užita přesně v té správné míře, jak se tomu děje v případě této desky, není důvod ji podrobovat jakékoliv kritice. Což lze prohlásit o celém albu, které řadím k tomu nejlepšímu, co u nás letos napříč všemi hudebními žánry vyšlo. Doporučuji rovněž i koncerty této kapely, které jsou ještě energičtější a našlapanější, než její studiová podoba.