V prvním pokračování volné série spisovatele Simona R. Greena o soukromém detektivu Johnu Taylorovi, jenž proslul svým talentem nacházet ztracené věci v londýnské čtvrti – nečtvrti zvané „Noční strana“, nejde (tak trochu očekávaně) o nic jiného, než jen o další samostatný příběh s detektivní, fantastickou a hororovou příchutí. Kdo by byl býval čekal, že autor trochu poodkryje záclonky zatažené v úvodním díle, nazvaném výstižně „Něco z Noční strany“, nejspíš by se nepěkně zmýlil. Green (ostatně stejně jako v sérii „Jestřáb a Rybářka“) zde ukázkově rezignuje na budování složitého děje a hlavního hrdinu začíná posílat za jednotlivými případy, k jejichž vyřešení dojde vždy ještě v té samé knize, v níž se k nim Taylor dostane. Význam tohoto autorova počínání je jednoduchý – aby nás hlavní zápletka a její jednotlivé dějové odbočky (v našem případě jde zřejmě o několikrát položenou a stále nezodpovězenou otázku ohledně původu Taylorovy nelidské matky a její údajné takřka historické úlohy pro Noční stranu) zbytečně netížily v průběhu celého seriálu, odloží se až na finále, kde se pak odpovídajícím způsobem vyjasní a vysvětlí tak, aby zapadly do všeho, co už bylo napsáno. Samozřejmě, občas se sluší do nich malinko píchnout a nenechat je zlenivět, nejlépe alespoň jednou v každém pokračování, ale tím to prostě končí. A otevírá se nám prostor pro další zajímavý a napínavý příběh, k přečtení (s potřebnou koncentrací) za několik málo hodin.

Úvod knihy nás zastihne přímo na Noční straně, bez nějakého sáhodlouhého vysvětlování, proč se sem (navzdory jeho úvahám z prvního dílu) Taylor natrvalo vrátil, uprostřed případu, po jehož vyřešení přichází hned vzápětí další. Taylora osloví tajemný představitel Vatikánu jménem Juda a najme si jej, aby pro něj nalezl Nesvatý grál, což má být pohár, ze kterého pil při poslední večeři páně Jidáš. Jak se ale vzápětí ukáže, není sám, kdo touží po tomto artefaktu, který sice svému majiteli dává nesmírnou moc, ale zároveň kazí všechny, kdo se ho jen dotknou. Zejména Andělé Shůry a Zdola, coby vyslanci Pána (Boha, pokud to není dostatečně zřejmé) a Nepřítele (Ďábla), se ukáží být velice silnými nepřáteli, nehledě na to, že Noční straně hrozí srovnání se zemí, ať už se Nesvatý grál dostane do rukou jedněm, druhým nebo někomu úplně jinému (krom hlavního hrdiny samozřejmě). Proto se Taylor obrací na svou starou známou Suzii Brokovnici, jejíž jméno hovoří úplně za vše, a spolu zahajují pátrání nakonec vedoucí nejen k Nesvatému grálu, ale i k poměrně překvapivému historickému zjištění. 

Pro někoho by to mohlo být málo, pro někoho naopak moc, faktem ale je, že kniha se (i v souladu s tím, co už bylo řečeno výše) výborně čte, má téměř svištivý spád a Green v ní opět nešetřil na svém zvráceném smyslu pro popis neexistující reality. Nezaměnitelným způsobem pojmenovává některé vystupující postavy (pan Kosti a pan Krev) a stejně tak bizarním se zdá být kupříkladu i jeho popis a charakteristika Mluvící pistole, zbraně, se kterou jako jedinou je možno zabít některého z Andělů. K tomu můžu jen doplnit, že představa pistole, vyrobené z masa, svalů a kostí, z temně žilkované chrupavky a pramínků šlach, kterou pohromadě drží jen bledá kůže, a kterou neustále doprovází pach schvácených koní, psů šílících vedrem a čerstvě vyvržených vnitřností, mě silně zneklidnila, abych řekl úplnou pravdu, a to jsem ještě nevěděl, že se vlastně jedná o živou věc.

Vzhledem k nárokům, které jsem měl vůči „Něco z Noční strany“, a na něž jsem byl protentokráte ze zřejmých důvodů nucen zanevřít, nemám tudíž k „Agentům světla a temnoty“ zásadnější připomínku a stejně tak jako v minulém případě se především těším z jejich pravé a poctivé fantasy – thrillerové podstaty se vším všudy.