Jak jinak začít recenzi posledního alba Elliotta Smithe, než smutným konstatování, že je to již téměř dva roky, co tato osobnost nepodbízivého poprocku odešla ze světa živých. „From A Basement On The Hill“ je tedy posmrtným albem a mementem za tvorbou tohoto umělce vyznačujícího se silným citovým nábojem, který vždy vyzařoval z jeho tvorby. Hudební kariéra protkaná melancholií a především silou věrohodnosti, se kterou Elliott nabízel své emotivní songy, je plná stop chladivých jemných doteků i skličujících traumatických výpovědí, se kterými není vnímavému posluchači těžké se ztotožnit. Ať už se podíváme na rannou tvorbu, ještě pod hlavičkou původního uskupení HEATMISER, nebo na jeho sólové desky, vždy je cítit ona síla skutečného hudebního poselství, byť někde zabalená do až punkové hravosti s melodikou BEATLES, nebo umístěná až kamsi do pokřivených folkových kulis. Samostatnou kapitolou pak je Smithovo spojení se světem filmu, konkrétně jeho soundtracková spolupráce na filmu „Good Will Hunting“.

To co po Elliottovi zbylo v podobě jeho poslední desky je samozřejmě převážně pop, zapomeňte však na rádiové kýče nebo rádoby umělecky se tvářící maškary, Smith stál vždy daleko od nabubřelých póz nebo stadiónových britpopáren. Jeho pop je především o jemnosti klidně proudících skladeb nekladoucích si ambice stát se hitem. A tak se zde s jemnou grácií objevují rockové kořeny i vlivy indie scény stejně jako snad až banálně působící folkové motivy. Vše ale podáno se specifickým autorovým rukopisem, který se v často „ubékané“ pop music tak trochu ztrácí díky své klidnosti a neprůbojnosti. Vždyť také Smith nikdy netoužil stát se masově obdivovaným hitmakerem, jeho potřeba tvořit vyplývala z touhy vyplavit do hudby tu spoustu emocí a pocitů, kterou jak naznačují mnohé jeho texty, pociťoval jako určité břímě, a která ho pravděpodobně dohnala i k předčasnému ukončení života. Až osudově působí texty napěchované zklamáním a myšlenkami na sebevraždu. Smutek naléhavého zoufalství i melancholické beznadějnosti vyvěrající z alba „From A Basement On The Hill“ umocňuje i fakt, že toto album vyšlo v době prvního výročí Smithovy smrti.

Realita se hroutí, jakoby ozvuky ze světa mrtvých se šplhají po tklivých akustických tónech a Elliottův hlas je bezděčným katalyzátorem burcujícím emoce. Nejde o melodie, nejde o veselost tónů, tady jde jen o celek vypovídající jak zoufale těžké může být smíření se s realitou života. A ačkoli se v Smithových skladbách najdou i ozvuky veselejších melodií jeho oblíbených BEATLES, z aranží a především z podání Elliottova hlasu je zřejmé, že se nejedná o oslavu malicherných lidských radostí. Hudba je to uvěřitelně depresivní, není to však temnota disharmonické soničnosti, ale naopak smutek jemně se plazících melodií a malátného převalování se tónů.

Elliott ve svých skladbách nikdy moc nespěchal, jako smola se vlekoucí tempo jeho hudby vždy vytvářelo určitou krustu, pro mnohé snad až nudné roztahanosti. Tento zřejmý záměr posilující působivost jeho hudby je samozřejmě zachovám i na „From A Basement On The Hill“ a zdánlivá nezáživnost tím způsobovaná je jedním z důvodů, proč stál Elliott Smith vždy mimo hlavní proud pop music. S o to větší osobitostí však má jeho tvorba šanci zasáhnout ty, kteří se odváží zastavit na chvíli hektický tok současného života a ponoří se do Smithovy hudby jako do šerem posmutnělé lázně, kde perličky probublávajících melodií vynášejí z temných hlubin prosolené vody jemné vzlyky utrápeného hlasu. Nejsou to sirény, které by vás lákaly do smrtelné náruče, přesto má v sobě tato hudba osudovost konečnosti a Elliott svým dobrovolným odchodem z tohoto světa tak trochu nešťastně umocnil působivost svého posledního alba.