Všudybyl Peter Tätgren se zklidnil. Ale pamětníci metalových časů ne tak dávných si dozajista vzpomenou, kterak Peter zvládal produkovat, muzicírovat s HYPOCRISY, ABYSS (blackový chlívek, vyluzovaný všemi členy HYPOCRISY, jenže s prohozenými nástroji) a překvapivě progresivní záležitostí PAIN a aby toho nebylo málo, odskakoval vypomáhat na šňůře bestiálním krajanům MARDUK. Momentálně existuje pro Petera triumvirát aktivit – PAIN, studio Abyss a samozřejmě HYPOCRISY, se kterými uklohnil další počin. Vydání Hlavy 22 provázela série fanouškovských výkřiků, že noví HYPOCRISY jsou vlastně trochu tvrdšími PAIN a kdesi cosi. Býčí bobky, pravím já. Catch 22 je album, kráčející v nejlepších šlépějích moderního extrému, jaké si člověk dovede narýsovat. Líbí se mi, s jakou benevolencí a mistrovstvím umí tahle trojice propojit zdánlivě neslučitelné hudební polohy. Stále jasně patrná zůstává agresivita melodické deathu, promíchaná s hardcorovou slabostí pro ukřičené refrény. Rozjezdová Don´t Judge Me si to ještě valí v poměrně očekávaném korytu, ale už následující Destroyed volnomyšlenkářsky servíruje chytlavý refrénový popěvek. Většina tuhých paleb (a že jich je na Catch 22 pár je!) soustřeďuje destruktivní energii do brutálně naporcovaného riffování, které se přerývavě škube a zároveň doplňuje s celistvějšími plochami Tätgrenova plamenometu. Vzniká tak brilantní ucelenost, kráčející v družném sevření s hovězí přímočarostí a nespoutanou energií. Do už tak horkého koktejlu si svoje přisadí neposeda Szöke se svojí baterií a taktéž basstard Mikael Hedlund, jehož rákoska přede spokojeně jako orající Zetor. Zvuk z Abyssu je samozřejmě skvělý, ale, říkám to již posté, přeci jen dost opotřebovaný...

Progresivní náplň můžete naplno rozeznat už v ostrých kanonádách. Je zcela zjevné, že se Tätgren a spol. poohlédli po zámořské nu-metalové scéně a pak to zmáčkli „po jejím“ s takovou vervou, až by všem těm Párkům a Bizkitům popraskaly uhři. Vrcholné číslo Turn The Page prezentuje takový přímočarý kravál naboostované kytary a basy, až se mozkovna nadouvá. A samozřejmě nesmí chybět painovsky řízný křiklavý refrén...
Jak bývá u HYPOCRISY dobrým zvykem, nezapomíná se ani na poklidnější a procítěnější polohy, které přeci jen více zasahují do hájenství PAIN. Jenže jsou vskutku výtečné! Edge Of Madness kombinuje melancholický klavírek s truchlivě sestupným riffem, který „vynalezli“ PARADISE LOST v písni True Belief. Tätgren sestrvává ve svém polozpěvu, polořevu a výsledek překypuje skvělou atmosférou. Hodně překvapivý je i předposlední opus Seeds Of Chosen One, který si svým zapeklitým kytarovým motivem hlasitě říká o srovnání s IN FLAMES. Vyklidněnější projev Catch 22 uzavírá v pdobě kousku All Turns Black, který už opravdu vzbuzuje dojem, že si někdo popletl kapely. Naprosto dokonale by se hodil na první bezejmenné album Bolesti, na Catch 22 přeci jen působí trochu cizorodě. Což mu ale nikterak neupírá jeho kvality.

Pokud shrnu svoje dojmy na jednu hromadu, pak vzejde zhruba toto. HYPOCRISY mají kuráž stavět svoje fanoušky před poměrně nečekané situace a hlavně mají kuráž tepat staré haraburdí novým způsobem. Produktem takového přístupu je chytlavé a přesto zatraceně výbušné album, které švédskému triu dělá jen a jen čest.