OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Počiny dánských WITHERING SURFACE byly vždy takovým levobočkem, neboť k této nevěstce si odskakovali zařádit členové jiných skupin, především deathových THORIUM. Paradoxně to jsou však právě bastardi WITHERING SURFACE, kteří se dostali, na rozdíl od domovských kapel zúčastněných pardálů, na trochu větší světlo i mimo dánskou lokální scénu. Důvody se dají hledat v čemkoli, ať už budeme tvrdit, že je to způsobeno přístupností a přiznejme i jistou (pouze v mezích extrémní hudbu přiznatelnou) líbivostí, nebo odlehčenou uvolněností a živelností, vždy na tom bude díl pravdy. Album „Force The Pace“ je bohužel asi tím posledním, co z těchto záletů vzešlo, neboť hudebně polygamní členové těchto melodických řezníků se pro mě nepochopitelně rozhodli zrušit svůj boční vztah a zůstat již nadále věrni pouze svým domovským kapelám. Dle mého názoru obrovská škoda, neboť právě toto závěrečné album je ve svém stylu výborným, i když bohužel méně známým a tedy i nedoceněným, kouskem.
Ten, kdo měl již dříve s WITHERING SURFACE tu čest ví, že skupina vždy chrlila hudbu melodicky zaměřeného thrashíku se spoustou klasických heavy prvků a vše podávala šikovně a působivě promixované do přirozeného a přitom našlápnutého celku. To samozřejmě zůstalo i na „Force The Pace“, přibylo však i něco navíc a tím je dravost a agresivita moderně řvavého zvukového provedení a ostrost výrazných a snad i přímočařejších postupů, které dávají posluchači pocit větší agresivity a důraznosti. Jestliže se WITHERING SURFACE vždy pohybovali někde na melodičtější straně kapel jako SOILWORK nebo DARK TRANQUILLITY, pak na „Force The Pace“ již nestojí stranou těchto skupin, ale nebojácně demonstrují své umění proti všem svým soupeřům. Přesto není třeba hledat v hudbě dánského komanda žádné záhady, v podstatě se dá říct, že z trošku jiné strany metalového mnohoúhelníku doputovali ke stejné stylové hraně jako současní IN FLAMES. Pokud se však uchýlím ke srovnávání, pak zůstane prozatím poslední počin IN FLAMES „Soundtrack To Your Escape“ zašlapán někde v brázdách hluboké orby, kterou nám k rozlučce naservírovali WITHERING SURFACE.
Ano, album „Force The Pace“ je opravdu tak dobré, alespoň já to hodlám tvrdit. Jedná se totiž o moderně zpracovaný materiál „jdoucí s dobou“, přesto nepopírající své kořeny v seversky znějícím melodickém thrashování. První co po spuštění kotoučku upoutá je zvuk silně načichlý syntetickou odosobnělostí, což v kombinaci s ostrostí kytarového thrashingu vytváří poněkud studený, přesto plností a důrazem značně znepokojující sound. Nervozita stříká i z jinak velmi „vlezlých“ refrénů a líbivé popěvky jsou vždy zazděny nějakým tím agresivním zásekem. Pánové si nehrají na virtuózy (byť by si to zřejmě mohli dovolit) a sekají svoji hudbu možná trochu předvídatelnými údery tesařské širočiny, avšak s o to větším přehledem a samozřejmou důrazností vykreslují pohodově našlapané melodické linky i tvrdé thrashingy. Produkční a zvuková stránka je pak onou pověstnou třešinkou na dortu, plný zvuk, ze kterého div že vám nepukne hlava, aranže neztrácející přehledný přímočarý feeling, ale ani nespadající do béčkové kýčovitosti. Progresivity jen co by se za nehtík vešlo, ale přesně tam kde je třeba, melodika burácející, ale rozsekávaná ostrou kytarou na přiměřená sousta. Vokál s vlastním nezaměnitelným výrazem. No to by snad už stačilo, ne?
V případě posledního alba dánských WITHERING SURFACE se jedná o moderně zpracovaný materiál „jdoucí s dobou“, přesto nepopírající své kořeny v seversky znějícím melodickém thrashování. Aranže neztrácející přehledný přímočarý feeling. Burácející melodika rozsekávaná ostrou kytarovou důrazností, vokál s vlastním nezaměnitelným výrazem - to je „Force The Pace“.
8,5 / 10
Michael H. Andersen
- vokál
Allan Tvedebrink
- kytara
Kaspar Boye Larsen
- basová kytara
Jacob Krogholt
- kytara
Nikolaj Borg
- bicí
1. Gears
2. Inhale The Hyperpulse
3. This View
4. State Of Emergency
5. Hold The Line
6. Exit Sculpture
7. Anything Goes
8. Machinery
9. Force The Pace
Force The Pace (2004)
Ichor (MCD) (2003)
Walking On Phanton Ice (2001)
Forever Fragile (7“EP) (1999)
The Nude Ballet (1998)
Scarlet Sillouettest (1997)
Datum vydání: Pondělí, 7. června 2004
Vydavatel: Scarlet Records
Stopáž: 40:48
Produkce: Tue Madsen a WITHERING SURFACE
Studio: Antfarm Studio, Aarhus, Dánsko. Mastering: The Mastering Room, Gothenburg, Švédsko - Göran Finnberg
Kapela sa dala dokopy a stihla vydat aj nejaky album. Tento album by som viac ocenil v obdobi jeho vzniku. Naj. skladba: Exit Sculpture
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.