OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když nad tím tak přemýšlím, mám pocit, že tuzemského speed metalu vlastně ani moc není. Nebo je tak mizerný, že ani nevystrkuje prstíky ze zkušeben kdesi hluboko ve sklepích, což je samozřejmě také dost dobře možné. Ale ať už je to tak či onak, faktem zůstává, že když už se o někom v těchto rychlostních souvislostech začne mluvit častěji a hlasitěji, většinou je za tím solidní produkce, schopná podívat se posluchači zpříma do očí (za všechny takové jmenujme kupříkladu ostravskou SALAMANDRU). A subjektivně vzato, o nikom jsem v poslední době neslyšel vícekrát, než právě o RIMORTIS. Na „Fantasy Metal Festu No. 3“, kde jsem je shlédl poprvé živě, mi ještě jejich speedový kvapík připadal nakaženým domácím bigbítem, ovšem po pečlivém průniku do „Stínu křídel“ musím svůj názor přehodnotit. Tohle je poctivý speed metal jako řemínek od stahováku na metalistově zápěstí, jehož od standardních rozměrů řemene dělí jen to, že si pro své hospodaření vybral pole již drahně let využívané do poslední hrudky hlíny.
Třebaže to zní více než ošoupaně, problém RIMORTIS prostě začíná tam, kde končí světové veličiny na čele se znovuzrozenými STRATOVARIUS. Do okamžiku, než je začnete s někým takovým srovnávat, jsou (zejména v první části alba - někam ke skladbám „Odyssea“ a „Síla smrti“ - od nichž už se dostavuje jakási jednotvárnost a z ní pramenící splynutí některých následujících kousků v jeden beztvarý a anonymní celek) totiž vzrušivě rychlí, příjemně melodičtí a zkrátka jakoby posílení energetickým nápojem, který jim (jak se traduje v jedné nejmenované reklamě) dává křídla. I zpěvák Milan Hloucal má bezpochyby pěknou barvu hlasu a zpívá sebejistě (i když jeho angličtinu v závěrečné „The Cry Of Angels“ pochválit nemůžu) a tak pro ten moment nevidím prakticky nic, co by narušovalo obrázek RIMORTIS, vysílající samé pozitivní signály. A i proto bych (mimochodem) mohl první čtyři skladby - „Stín křídel“, „S.O.S.“, „Sedmý syn“ a „Říše slunce“ - klidně označit za velmi silné a nepostrádající tomu odpovídající vnitřní dynamiku a náboj. Poté ovšem, když si sundám pomyslné klapky z očí a přepočítám, že dvě a dvě jsou čtyři, musím trochu ubrat na plynu a slevit z načrtnutých chvalozpěvů. Stručně a jasně. Je-li kolem vás plno takových, kteří válčí se zatraceně podobnými zbraněmi, a RIMORTIS (třebaže vykazují určité rysy samostatnosti, svižný cover Krylovy „Písně neznámého vojína“ z toho nevyjímaje) mezi ně bez debaty zapadají, nemůžete prostě hovořit o nějakém milém překvapení, zvláště když ti, o které jde v tomto nutném srovnávání nejvíc, jsou v té samé válce daleko, daleko v předvoji.
A na konec mi dovolte malou odbočku. S naznačenou všeobecnou nouzí o originalitu má sice společného jen málo, nicméně i ona tím pádem poodhaluje to, nakolik je dnes složité přijít s něčím opravdu novým a netušeným. V textu titulní skladby „Stín křídel“ se totiž můžete setkat s pasáží „… s touhou bájných Daidalů majestátně stoupat výš, silou mocných Pegasů nebem ztracený bloudíš…“, která se nápadně podobá úryvku ze skladby „Victoria“, kdysi poměrně známé tuzemské TARANTULE („… uvolněná z řetězů Victoria vzlétá, stoupá její majestát, stále výš, s touhou dávných Daidalů Victoria vzlétá, s odvahou křídel Pegasů, stále výš…“). Samozřejmě nepředpokládám, že tady RIMORTIS opisovali, jen mi z toho vyplývá, že je tím spíš těžké vymyslet neslyšenou hudbu, když už ani v textech si člověk nevybere.
Našinci RIMORTIS na „Stínu křídel“ předvádí poctivý speed metal slušivého vzezření, jehož jediný problém začíná tam, kde končí nejčelnější ze světových představitelů tohoto hudebního ranku.
6,5 / 10
Milan Hloucal
- zpěv
David Varga
- kytara, sbory
Vašek Mrzena
- baskytara, sbory
Jakub Liška
- klávesy
Martin Růžek
- bicí
1. Stín křídel
2. S.O.S.
3. Sedmý syn
4. Říše slunce
5. Pláč andělů
6. Odyssea
7. Síla smrti
8. V zajetí ledu
9. Znamení hvězd
10. Válka růží
11. Píseň neznámého vojína
12. The Cry Of Angels
Deset kroků zpět (2009)
... už bijí zvony ... (DVD) (2008)
Vesmírem plout (2006)
Stín křídel (2004)
Oheň a led (2002)
Proud času (2000)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Samovydání
Stopáž: 61:34
Produkce: Vašek Mrzena, Jakub Homola
Studio: „U Jonáše“, Cerhenice, ČR
Takmer dokonalý speed metalový album, páni klobúk dole.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.