„- Tam na severu, - říkal Armin von der Heide, - leží Venden. Místo nejzbožnějších bratří našeho řádu. Žijí nejméně rok sami v cele, nesmějí na sebe ani potom promluvit. Někteří se nechávají zazdít zaživa, ti nejlepší… Nenosí meče ani dýku, nosí kajícnické košile a kolem krku řetěz. Pro vodu si chodíš bosý po umrzlém jezeře. Chtěl jsem být kdysi s nimi, Ondřeji. -

Armin von der Heide si přitáhl dlouhý bílý plášť k hrdlu, na plášti byl všitý černý kříž. Díval se na pás ubývajícího světla při pruhu písečné kosy za zálivem, kde dorážely vlny nejsilněji. Tím směrem by Venden?

- Jenom takové utrpení přibližuje skutečně k Bohu, - řekl.“

Myslím, že každému milovníkovi kinematografie socialistickej éry je celkom jasné, o akom filme je reč. Pre „neznalcov“ snáď pomôže spomenúť ešte mená ako František Vláčil, Jan Kačer či Petr Čepek. Áno, ide o Údolí včel.

Nikoho už neprekvapí, keď film vznikne na základe adaptácie literárneho diela. Avšak len zriedkakedy sa stáva, aby literárne dielo vzniklo akosi „post“, teda až po filme. Zaujímavosťou novely Údolí včel od Vladimíra Körnera je práve jej oneskorený vznik. Samotný scénar autor napísal už v roku 1969, no do knižnej podoby ho pretvoril až o takmer desať rokov neskôr. Porovnávanie filmu s jeho knižnou predlohou je pre recenzenta vždy neľahká a nevďačná úloha. Do myšlienok sa vkráda množstvo otázok typu: či film predsalen nemohol byť lepšie natočený, v čom sa zásadne rozchádza s knižkou a najmä veľa hypotéz typu „čo by bolo keby“ na adresu režiséra, hercov či kameramana. V prípade Údolí včel to tak našťastie nie je. Obe varianty patria totiž k skvostom.

Dej knihy je situovaný do druhej polovice trinásteho storočia a rozpráva príbeh o zvláštnom priateľstve dvoch bratov rádu nemeckých rytierov - Ondřeje z Vlkova a Armina von der Heide. Najsilnejším a napokon fatálnym konfliktom ich vzťahu sa ukáže stret túžby Ondřeja po slobode a normálnom pozemskom živote s Arminovým náboženským fanatizmom. Je jasné, že rozum v spore s vierou jednoducho nemá šancu uspieť. Ponurá atmosféra stredoveku a minimum dialógov nás v predtuche nešťastného konca aspoň jedného z hrdinov len utvrdzuje.Tieto ingrediencie suma sumárum pretvárajú relatívne jednoduchý príbeh na veľmi silný čitateľský zážitok.

„Proč, Armine? Proč jsi nás všechny zabil? Jeho vzlykot však zanikal v štěkotu. Všemu bylo pozdě. Nikdy netoužil po takové spáse, nechtěl být svatým, chtěl jenom žít… Nešlo o pouhý trest. Armin dosáhl svého, ale za jak strašlivou cenu! Za cenu zničení toužebného, tolik deptaného, a přece vždy skutečného života.“

Vláčilove miesto v československej kinematografii je už roky pevne dané a bolo napokon patrične docenené roku 1998, keď si diváci, rovnako ako filmoví kritici, zvolili jeho Markétu Lazarovú za najlepší český film. Je však načase, aby ľudia začali spoznávať aj to, čo stálo na počiatku filmov – a to ich knižné predlohy. Vladimír Körner by podľa môjho názoru rozhodne nemal ostať v tieni Františka Vláčila. Čítanie jeho krátkej novely Údolí včel je totiž prinajmenšom rovnako obohacujúcim zážitkom ako zhliadnutie jej filmového spracovania a právom by malo patriť k tomu lepšiemu, čo sa v bývalom Československu urodilo.