À TERRE - Embrasser La Nuit
Nebezpečný sludge, doom, post metal s nádherně kanální francouzštinou. Zahulený zvuk a dusivé nálady, až se z toho svírá hrudník. À TERRE mě na první poslech dostali, uvidíme jak trvanlivé to bude.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně tak jako v obyčejném životě, kdy se radost znenadání mění ve zklamání, vybledly jednou i pestré barvy Karmínového Vesmíru a namísto nostalgických hořkosladkých vzpomínek na rozverné skotačení pod Třemi Měsíci se do našich srdcí vkradla Beznaděj. Jako mávnutím kouzelného proutku ztratily všechny naše dny svůj význam a jejich dřívější krása se rozplynula v tisíce odstínů šedé nevýraznosti. Zůstali jsme osamoceni uprostřed noci, jen Ty, já a naše věčná společnice Prázdnota.
„Come night come all those things my dear
Come night come all those things you fear
Come night so comes your time to die“
Jen málokterá nahrávka zapadá do tísnivé atmosféry nejkrásnějšího z ročních období tak dokonale jako čtvrté řadové album švédských bolestínů LAKE OF TEARS. „Forever Autumn“ je jedním z mnoha důkazů, že k intenzivnímu prožívání sezóny padajícího listí netřeba výhradně surových doom metalových tryzen, netřeba utrápených kytar ani ubíjejícího rezignovaného štkaní. Vždyť mnohem hlubší zážitek z poslechu často nabízí nahrávka, která nemá z metalovou hudbou vůbec nic společného. „Věčný podzim“ nepotřebuje ke své odzbrojující přesvědčivosti ani gram depresivní hniloby, stojí pevně na čistě rockových základech a přesto (nebo spíše právě proto) se v jeho nitru skrývá daleko více emocí než v celé diskografii kdejakých doomových věrozvěstů.
„A little somewhere I go,
A little something I know
Where the sweetwaters flow
Reminds me of you“
Křehké a roztančené (a mimochodem opravdu překrásné) album „A Crimson Cosmos“ (1997) je posledním marným vzepjetím proti drtivému náporu pochmurných nálad, o dva roky později se břehy Jezera Slz již protrhnou a zhroutí se podobně jako se hroutí sny, o kterých si myslíme, že budou trvat věčně. Z rozhovorů bezprostředně po vydání „Forever Autumn“ se dozvídáme, že hlavním důvodem totální redukce optimismu byly vážné osobní problémy některých členů kapely. Čtveřice sympatických muzikantů však nezapomněla svoji vnitřní nepohodu před branami studia, naopak ji pevně uzamkla do svých nástrojů a beze zbytku zhmotnila do každého tónu nově vznikajícího alba. LAKE OF TEARS se s námi podělili o svojí bolest, o svoje nejintimnější interní prožitky. Melancholická symfonie rapsódů podzimu rezonuje nejmocněji v naléhavém úvodu „So Fell Autumn Rain“, v křehké titulní baladě a především v samotném závěru, kde po dobu více než osmi minut nepřetržitě vyzvání umíráček „To Blossom Blue“. To cello v rukou hostující Henriette Schack vyluzuje ponurou mollovou melodii, utrápený akordeon v pozadí už dávno rezignoval, zbyla jen tklivá španělská kytara a Daniel Brennare odevzdaně recitujíc do prázdna verše přetékající trápením a zmarem.
„Blinded by dawning so you would take me
Further away from the fall
Oh you told me I must never dream again
A true damnation you left me the pain“
Cesta do nitra „věčného podzimu“ není snadná, k plnému ztotožnění se z jeho obsahem zdaleka nestačí jen ranních mlh, pestrobarevného šatu přírody ni tichého šelestu umírajících listů v korunách stromů. Pravého poznání dojdete až se podzimní atmosféra rozhostí přímo ve vás, ve vašem srdci.
Cesta do nitra „věčného podzimu“ není snadná, k plnému ztotožnění se z jeho obsahem zdaleka nestačí jen ranních mlh, pestrobarevného šatu přírody ni tichého šelestu umírajících listů v korunách stromů. Pravého poznání dojdete až se podzimní atmosféra rozhostí přímo ve vás, ve vašem srdci.
Daniel Brennare
- zpěv, kytara
Mikael Larsson
- baskytara
Christian Saarinen
- klávesy
Johan Oudhuis
- bicí
hosté:
Bo Hulphers
- akordeon, flétna
Magnus Sahlgren
- sólová kytara
Henriette Schack
- cello
1. So Fell Autumn Rain
2. Hold On Tight
3. Forever Autumn
4. Pagan Wish
5. Otherwheres
6. The Homecoming
7. Come Night I Reign
8. Demon You / Lily Anne
9. To Blossom Blue
Moons And Mushrooms (2007)
Black Brick Road (2004)
Greatest Tears vol II (2004)
Greatest Tears vol I (2004)
The Neonai (2002)
Sorcerers (single) (2002)
Forever Autumn (1999)
A Crimson Cosmos (1997)
Lady Rosenred (single) (1997)
Headstones (1995)
Greater Art (1994)
Datum vydání: Úterý, 20. července 1999
Vydavatel: Black Mark Records
Stopáž: 45:21
Produkce: Ulf Wahlberg and LAKE OF TEARS
Studio: XTC-Studios (Stockholm)
Nenucená krása !
Nebezpečný sludge, doom, post metal s nádherně kanální francouzštinou. Zahulený zvuk a dusivé nálady, až se z toho svírá hrudník. À TERRE mě na první poslech dostali, uvidíme jak trvanlivé to bude.
U retro hevíků je klíč jednoduchý: buď to kopne, nebo ne. U těchto Švédů je situace ihned jasná. Příjemně dobový zvuk, přesvědčivý projev, jednoduché háky a príma veteránská atmosféra. Výsledkem je žánrově trve kolekce, kterou člověk vděčně vdechne.
Ejhle, špičkový německý debut našťouchaný bravurním technickým DM. Má to dost valérů, skvělou balanci mezi melodikou a zrůdnou agresí, zábavný vokál a explozivní basu, která evokuje klasiky žánru. Němci působí dojmem, že se pro první ligu narodili!
Košatý technický death, agresivní náklepy střídá progresivní hravost a přestože se jedná o brutální formu death metalu, je to i dostatečně čitelné. Povedený zvuk dává vyniknout všem instrumentálním parádičkám. A tempo je většinou zabijácké. Palec nahoru.
Tento šťavnatý mix proto-black/deathu s thrashovým zurvalstvom, nasratosťou a rýchlosťou sa mi veru pozdáva. Švédom to krásne hrá, tento debut u slovutných Century Media sa veru podaril.
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.