PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po vynikající fošně „Prey On Life“ jsou tu zas! Rozpuk emocí tkaný kytarovými vlnkami s pečlivou ostrou perokresbou uvřískaného vokálu se vrací. Naplní očekávání? Bude to lepší než minulá deska, která se jednoznačně dotkla emo-coreového Olympu? Překonají Švédi, u nichž drhne podlahu Jesper Liveröd, někdejší baskytarista grindové veličiny NASUM, v minulosti setsakra vysoko nastavenou laťku? To byly otázky, které se mi honily hlavou, než jsem si novinku poprvé pustil. A hned po prvním poslechu jsem mohl říci, že „Origo“ je skvělou deskou, nicméně za božským předchůdcem o jednu koňskou délku zaostává. Emo-coreový uragán i tak duje s patřičnou vervou a nenechává za sebou kámen na kameni.
Celé album je trochu chladnější než minulé, osobně mi chybí ve zvuku dominance melodických linek Jesperovy baskytary, která dělala zvuk „Prey On Life“ o poznání zajímavějším. Novým přírůstkem jsou čisté melodické vokály, které tu a tam dobarvují jednotlivé písničky Engindownovskou depkou, jakožto i klávesové plochy zvedající se se sporadickou četností v pozadí jednotlivých skladeb. Opět tu najdeme to, v čem jsou BURST naprosto jedineční, a sice souhru nadupané rytmiky, vyschýzovaných kytarových motivů a hysterického řvaní vokalisty Linuse Jägerskoga s geniálním povlakem plačtivého maniakálního afektu, kterým míří jak do hutných kytarových monumentů, tak i do krystalických náladových vybrnkávaček. Celým CD protéká dosti podobný feeling, takže jednotlivé skladby působí neuvěřitelně kompaktně, a přeci se nedá říci, že jsou si nějak nezdravě podobné. Není zde silných a slabých kusů, všechny jsou vzácně vyvážené a žádný výrazně nepřevyšuje ostatní. Nechybí ani akustické plochy prosekávané narvanými rify, nad nimiž sténá Linusův sytý křik hojně podpořený studiovou prací. Třešničkami na dortu pak jsou vrstvené melodické nápěvky nebo atmosférická intermezza plná volně rozlévajících se kytarových kudrlinek.
I přes přednosti se musím přiznat, že minulé album mě dostalo víc, respektive hlouběji, přestože je „Origo“ nesporně po řemeslné stránce propracovanější. Máme co dělat s velmi silným materiálem, který nepostrádá proaranžovanost, preciznost ani silný emotivní náboj. Z celé plejády skladeb výrazněji vybočuje snad jen instrumentářka „It Comes Into View“, která dýchá téměř filmovo-scénickou hudební tvorbou, ale i ta jakoby částečně prosakovala do celého alba a některé své fragmenty propůjčovala jiným skladbám, které o podobné motivy nemají nouzi. Celkově vzato jde o skvělé a osobité emo-coreové album prosycené depresivní zvukomalebností, údernou rytmikou i srdcervoucí něhou. Po tom co tajemná zvonkohra odpálí celé album, se budete cítit jako na šíleném kolotoči, ze kterého se Vám bude točit hlava a přece nebudete chtít slézt, neboť vaše uši budou zaplaveny opojným zvukovým masochismem, disponujícím mocným hypnotickým kouzlem. V rámci emo-coreové scény unikátní formace s náladovými plochami a zajímavou barvou vokálu táhnoucí svoji kárku po ne tak zcela vyježděných kolejích.
Talentovaná švédská emo-coreová skvadra opět zasáhla do černého středu terče - nebo jen několik pikometrů od něho, ale kdo by to v tomto případě zkoumal.
8,5 / 10
Linus Jägerskog
- vokál
Jesper Liveröd
- basová kytara
Patrik Hultin
- bicí
Jonas Rydberg
- kytara
Robert Reinholdz
- kytara
1. Where The Wave Broke
2. Sever
3. The Immateria
4. Slave Emotion
5. Flight's End
6. Homebound
7. It Comes Into View
8. Stormwielder
9. Mercy Liberation
Lazarus Bird (2008)
Origo (2005)
Prey On Life (2003)
In Coveting Ways (2002)
Conquest : Writhe (2001)
Datum vydání: Pondělí, 17. října 2005
Vydavatel: Relapse Records
Stopáž: 46.51
I na tomto albu BURST zaplétají svazky rozbouřených emocí a svéhlavých ztřeštěností do pomlázky emocorového bičíku, kterým pohánějí nebohého posluchače do krajiny svých hudebních vizí. Jaksi nevědomky se však často dostávají až kamsi do valivě deathových frází, které schovávají za vějičku cinkavě nervózních kytarových vyhrávek, vypjatě řvavého vokálu a odlehčeně zasněných pasáží. Stále jsou to ti BURST, kteří mě tak upoutali na svém minulém albu „Prey On Life“, něco nedefinovatelného mi však tentokrát chybí, něco co by mě přinutilo přivřít oči ve spokojeném soustředění se na každý tón, něco co jsem cítil právě z minulého alba. I tak je „Origo“ velmi dobré dílo, svého předchůdce však nepřekonává.
Super vec. Podľa mňa svieža a moderná.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.