Před každou recenzi díla amerického divno-vizionáře Tima Burtona budu si již pomalu chystat navoněný liebesbrief, ve kterém se vyznám z velkých citů k jeho režisérskému umu, autorskému pohledu, imaginativnosti, cituplnosti... Nezbyde mi nic jiného, protože poslední Burtonovy snímky ve mně zanechávají tolik krásných pocitů a hlubokých dojmů, že zahajovat jinak než zamilovaným povzdechem jejich diletantské rozbory nejde. Nuže, i po „Mrtvé nevěstě“ není mi než vypustit směrem k autorovi vděčné divácké „ách“, které vždy následuje po díle, které není dílem jen v novinářském žargonu, ale má v sobě tolik osobitosti a umělecké energie, že si vystačí i bez pisálkovských superlativů. Toliko čisté lásky...

Čeká nás ovšem ještě spousta lásky nečisté, dekadentní, nekrofilní, lásky, která na sebe odívá baudelairovsky odraný šat z hniloby a cárů, v nichž je ale stejně krásy jako v bělostných krajkách a hladkých konturách. To se totiž semlelo tak. V jednom nepěkném maloměstě 19. století, kde se i čas kouše do ocasu, se schyluje k velkolepé svatbě – Viktor Van Dort, syn zámožného obchodníka s rybami, má si vzíti buržoazní dcerku Viktorii Everglot. Ať jsou motivy jejich rodin jakkoli zištné, mezi dvěma křehkými bytostmi se zrodí láska... ALE. Roztřesený Viktor kazí, na co sáhne, a před přísnýma očima pastora Gallswellse není schopný odříkat svatební slib k své milované ani nanečisto. A tak utíká kamsi do burtonovského strašidelného lesa, aby našel slova a s nimi i... druhou nevěstu. Jenže poněkud mrtvou.

Zápletka, stvořená na motivy ruské legendy, je vystavěná přesně v takovém duchu, aby sedla do Burtonovy černohumorné záhrobní poetiky, která v jeho filmech vždy měla své pevné místo. V „Mrtvé nevěstě“ však nachází své čiré skupenství. Režijní rukopis je čistý, nespoutaný žánrovými mantinely, tu si uzme kus animácké roztomilosti, tu poleká náhlým potemněním do horrorové černi, tu polaská muzikálovými prvky, špetkou vanilkové lovestory... Režijní dvojice Burton-Johnson rozuměla si zjevně báječně, ale přes to všechno je „Mrtvá nevěsta“ jasně Burtonova, aby také ne, jeho osobitý pohled, cit pro vizuální kompozici, pro detail, pro hru druhého plánu, to všechno dnes jen těžko hledá konkurenci. Loutkově-animační zázemí umožnilo jeho fantazii vskutku přízračný obrazotvorný tanec, který karikaturně řezanými obličeji postav matně připomene rukopis Aurela Klimta a humorným prolínáním světa živých a mrtvých Werichovo Fimfárum a nezapomenutelnou scénu v hospodě u Huťáska. Leč to jsou jen jednotlivé názvuky, které mi v duši rezonovaly.

Snad žádný Burtonův film nevděčí za tolik dvornímu komponistovi Danny Elfmanovi, jako „Mrtvá nevěsta“. Ač je vizuální složky neuvěřitelně silná, vynalézavá, sugestivní a hmotná (právě hmotnost činí z filmu něco víc než jen pěkný animák), bez hudebního doprovodu by nedosahoval celek takové síly. Elfman podobně jako režisérské duo brouzdá žánry, volí klasické motivy pro vážné scény (až beethovenovský motiv Viktorovy klavírní etudy v nehostinném sídle Everglotů), své typické orchestrální rejstříky pro děsivé výjevy a swingově odpíchnuté aranže pro muzikální vložky, které jsou mimochodem skvělé a přesvědčivě kombinují nekrofilní veselí a hlubší podtóny příběhu. Diváka se chápe nenechavý pařát tvůrců a vleče jej smíchem, smutkem, pláčem, hnilobou, živým světem mrtvých, mrtvým světem živých... Vyvážené tempo vyprávění ještě umocňují kabaretní vsuvky a neskutečně propracované vizuální gagy, které se napoprvé snad ani nedají pochytat. Opět jsme obklíčeni obrazy v Burtonově typické vizi hraníčích světů racionálna (odporné viktoriánské maloměsto, kde je všechno sešněrované v korzetu konvecí) a iracionálna (veselý brajgl podsvětí, kde je... ech... ne-život... jeden velký flám), v jejichž průniku nachází hlavní hrdina své já – pomněme „Velkou rybu“ či „Ospalou díru“ 

Last, but not least – herci. Již jsem zmínil „hmotnost“ světa i postav, kterou má na svědomí zřejmě fakt, že „Mrtvá nevěsta“ je z velké části loutková. Další porci hmotnosti a živosti postavám dodávají lidé, kteří svou mimikou a hlasy vedou loutkové duše hlavních hrdinů. Především Burtonův miláček Depp znovu dokazuje, jak jemné a křehké umí jeho herectví být i bez krásné tváře v každém záběru. Helen Bonham Carter jako zhrzená a umrlá nevěsta Emily je překrásným spojením tragiky a komiky, půvabu a hnusu, jež by svou dekadencí dozajista nadchlo i samotného Baudelaira. Způsob, jakým se duše živého Viktora a Mrtvé Emily blíží, aby se v porozumění spojily – beze slov, jen prostřednictvím klavírní hry – je... mistrovský. K čertu, nenacházím slov. Duet hlavních hrdinů výtečně doplňuje roztodivné panoptikum velmi živých mrtvol, záhrobní havěti, odpudivých viktoriánských měšťáků... a trochu stranou jakoby stále dětská Viktorie, možná trochu nevýrazná, ale k snílkovi Viktorovi báječně padnoucí. Alespoň v konvenčně pojatém závěru, kde se jakoby vytrácí dráždivá záhrobní výsměšnost a vše se ubírá přísně racionální cestičkou ke šťastnému konci. Škoda. Možná.

Vida. Spousta slov, které jen marně ostřelují výtečný film, pocházející z jiné dimenze než většina animovaných snímků současnosti. Je to makabrózní karneval pro duše dekadentní, milující černý humor a trochu nejistě se třepotající pod svící smrti. Je to pohádka, která má v sobě tolik dobra a světla, tolik člověčiny a nepředstíraného citu, že dokáže dojmout i bez velkých gest a nutných klišé, typických pro současnou kinematografii. Je to prostě Burtonova nevěsta. A on by si žádnou Manku z Nemanic nevzal, o tom žádná.