OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když si milovník rychlých kol sedne do nového modelu sportovního vozu, těžko bude hned zčerstva hledat nějaké nedokonalosti, naopak, zcela se ponoří do vychutnávání si pocitu něčeho nového a užívání si té nádherné volnosti, která se dostaví při sešlápnutí plynového pedálu. Až po čase se najdou okamžiky, kdy člověk svraští obočí nad drobnými nedokonalostmi nebo nepříjemnostmi. Troufnu si tvrdit, že s alby hudebních skupin našemu srdci blízkých, to je obdobné. Člověk má v prvním okamžiku touhu nechat se unést a pokud není nové dílo přímo do očí (vlastně spíše uší) bijícím zklamáním, pak je přehlédnutí drobných zaváhání zcela běžné. Snad i to je jeden z důvodů, proč se někdy právě alba nám nejbližší tak špatně objektivně zhodnocují a proč dosud zůstávala i deska „Salvation“ emochrličů CULT OF LUNA nezrecenzována. Pokusím se o to tedy až teď, ale hned musím zdůraznit, že odstup času nijak neubírá na mém opojení, které se dostavuje po zmáčknutí tlačítka Play, takže snahy o objektivitu odsouvám lehce stranou a jako jediné řešení nabízím vykreslení veškerých emocí, které při poslechu tohoto díla prožívám.
Svazovat hudbu CULT OF LUNA do kategorických hudebních výrazů a terminologií se mi zdá pokusem přímo rouhačským, neboť to co se především nalézá na kotoučku „Salvation“ nejsou hudební vzorce. Těžko vnímat tuto hudbu jako posloupnost tónů a reálných hudebních struktur, veškeré harmonie a postupy jsou zde pouhými prostředky k vytvoření abstraktního světa plynoucího mimo vlastní řečiště not a uvolněný posluchač, se schopností vnořit se do onoho proudu, musí zákonitě okamžitě zapomenout, že onen silný pocitový vulkán je rozpoután něčím tak malicherným, jako jsou zvukové vlny. Hudba je v tomto případě pouhým prostředkem vyjádření, žádné samoúčelné tóny, jen komplexní výraz. Vibrující vzdušná chvějivost rozprostírající se v střídmě zaplněném prostoru decentních aranží je charakteristickým emoce motivujícím prvkem. Prolínání jemných zasněných linek s chrčivým vokálním projevem i přesně načasované a v gradacích vystřelující kytarové razance způsobují pocit dokonalého prostoupení hudební přirozenosti s nadčasovou výjimečností. Je těžké se soustředit na vlastní hudební základ, ten prostě jen plyne a s neuvěřitelnou samozřejmostí vykresluje kapičky hořkých slz, nehtíky drásavých zvuků škrábají po vašich zádech a unylé zvukomalby navozují živé sny, ze kterých vás vzápětí řvavá výbušnost probudí do psychotické reality bouřlivého světa. „Salvation“ prostě otevírá obrovský prostor pro hledání pocitové abstrakce a stojí jako nezávislé memento odsuzující jakékoli zdůvodňování cest za hudební složitostí do role směšného obhajování neschopnosti tvořit podle hesla „v jednoduchosti je síla“, které právě CULT OF LUNA naplňují vrchovatě. To, že jednoduchost neznamená primitivnost pak právě album „Salvation“ demonstruje především v oné emotivní rovině. Proti minulé desce „The Beyond“ je to výrazně zjemnělá hudba, post-hardcore dotažený místy až daleko do světa zasněného psychorocku, mnohem působivější, ale také méně přístupný, než třeba v případě stylově příbuzných ISIS, avšak to co je zde ubráno na agresivitě, to naopak vzrůstá po stránce pocitové. Až fascinující je síla, s jakou dokáží CULT OF LUNA vykreslovat plnou škálu výrazů s použitím třeba jen několika tónů.
CULT OF LUNA jsou v dnešní době alternativou k poněkud vyčerpanému doomovému stylu a po emocích toužícímu posluchači nabízejí skutečný prožitek, ne jen nějakou tklivou náhražku. Tak je to alespoň u mě a proto jsou CULT OF LUNA mojí srdeční záležitostí a album „Salvation“ považuji za jeden z hudebních favoritů roku 2004. Co tedy čekat za hodnocení? Není jiné volby a i moje víra v nadčasovost této nahrávky mi dovoluje sáhnout k bodovému absolutoriu, které jinak používám zcela výjimečně.
Obrovský emocionální vulkán, proti minulé desce „The Beyond“ výrazně zjemnělá hudba, to co však bylo ubráno na agresivitě, to naopak vzrostlo po stránce pocitové. Až fascinující je síla, s jakou dokáží CULT OF LUNA vykreslovat plnou škálu výrazů s použitím třeba jen několika tónů. Pro mě asi nejlepší album roku 2004.
10 / 10
Klas Rydberg
- vokál
Erik Olofsson
- kytara
Thomas Hedlund
- bicí
Magnus Lindberg
- zvukový inženýr, perkuse, kytara
Johannes Persson
- kytara
Andreas Johansson
- basová kytara
Anders Teglund
- samply, klávesy
1. Echoes
2. Vague Illusions
3. Leave Me Here
[video]
4. Waiting For You
5. Adrift
6. White Cell
7. Crossing Over
8. Into The Beyond
The Long Road North (2022)
The Raging River (EP) (2021)
The Silent Man (EP) (2019)
A Dawn To Fear (2019)
Mariner (with Julie Christmas) (2016)
Eternal Music (2014)
Vertikal II (EP) (2013)
Vertikal (2013)
Fire Was Born (2009)
Eternal Kingdom (2008)
Somewhere Along The Highway (2006)
Salvation (2004)
Cult Of Luna (reedice) (2003)
The Beyond (2003)
Cult Of Luna (2001)
Datum vydání: Pondělí, 4. října 2004
Vydavatel: Earache Records
Stopáž: 73:36
Produkce: Magnus Lindberg
Studio: Tonteknik Recording
Veľmi príjemná odmena pre každého poslucháča, ktorý sa odváži prelomiť hradbu rozťahaných kompozícií tvorených dvoma extrémnymi polohami – pokľudným a zasnívaným žblnkaním gitár, ktoré striedajú mohutné opretie sa do strún. CULT OF LUNA sa nachádzajú kdesi v strede medzi prístupnosťou ISIS a surovou neučesanosťou NEUROSIS, pričom nestrácajú na hĺbke a komplexnosti.
Mohutná valivá vodní masa, která sebou nelítostně bere vše, co se ji postaví do cesty i zurčivý potůček, brázdící si cestu v lůně pošmourných skalistých hor. Obě tyto polohy formace CULT OF LUNA jsou pevně spojeny a proplétají se jako klubko hadů. Něha a melancholie tu však přeci jen lehce vítězí nad brutalitou a agresivním afektem, „Salvation“ je v mnohých místech táhlou a poklidnou hladinou, ve které se lesknou kytarové vlnky, které čeří povrch. Bez nenadálých vpádů, náhlých obratů, vše plyne pomalu, aby patřičně vynikli emoční hroty a nížiny jednotlivých skladeb, které se zdvihají neunáhleně s rozvahou a dějovostí sobě vlastní.
Dlouho uzavreny ale po otevreni velice pohlcujici..:)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.