OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už máte zostavený osobný rebríček tých najlepších extrémnych metalových nahrávok za rok 2005? Na vašom mieste by som možno chvíľu počkal. Čo keď sa vám doň zmestí ešte celý oceán príjemnej agresivity, lahodných gitarových riffov a neodolateľne pochmúrnej atmosféry?
Kvalitná moderná metalová hudba z konca piateho roku nového tisícročia si vyžaduje čo najväčšiu možnú mieru inštrumentálnej zdatnosti, skladateľskej i aranžérskej komplexnosti, totálneho emocionálneho vkladu autorov a zdravého, extrémneho prístupu. Ak hľadáte skutočný a nefalšovaný dôkaz tohto tvrdenia, album „Aeolian“ od nemeckých mladíkov THE OCEAN bude pre vás tým pravým orechovým.
Už od roku 2002, začiatku kariéry THE OCEAN a vydania prvého albumu „Same“ sa o tejto kapele v odborných kruhoch hovorí ako o niečom veľkom a nádejnom, v nemeckých luhoch a hájoch nie tak často videnom. Ako to už v prípade najväčšieho európskeho metalového trhu chodí, aj THE OCEAN boli hneď onálepkovaní ako germánska odpoveď na NEUROSIS a ISIS. Berte tieto mená skutočne len ako majáky na dlhej, strhujúcej, nebezpečnej, no najmä nesmierne zaujímavej plavbe rozbúreným oceánom. Emocionálna príbuznosť s NEUROSIS ako primárny pocit bezútešnosti jedinca unášaného psychickými problémami mimo realitu, inštrumentálny arzenál MESHUGGAH či DILLINGER ESCAPE PLAN ako jeho nekontrolovateľné výpady zlosti a agresivity. Zdanlivo chaotické, no po viacerých vypočutiach zrazu matematicky presné a umne poskladané gitarové riffy v kombinácii s rovnako komplikovanou a (opäť len naoko) rozsypanou rytmikou, to všetko sú presne tie aspekty modernej metalovej hudby, ktoré dnes ocení každý fanúšik – fajnšmeker.
O zvukovú stránku veci je postarané naozaj kráľovsky, na výslednej podobe albumu „Aeolian“ sa podieľal švédsky štúdiový kápo Magnus Lindberg, ktorý stojí za v súčasnosti veľmi vychytenými CULT OF LUNA (práve s nimi a NASUM mali THE OCEAN tú česť koncertovať). Korunu celému tomuto snaženiu nasadzujú extrémne vokálne linky, o ktoré sa okrem hlavného speváka menom Meta postarali aj zaujímaví hostia z kapiel ako COALESCE, BREACH či CONVERGE, rovnako tak vkusne vybrané sample evokujúce americké filmy o námorníkoch zo šesťdesiatych rokov.
THE OCEAN neponechávajú nič na náhodu ani po vizuálnej stránke. Nie nadarmo majú v kapele člena, ktorý sa stará práve a len o túto, rozhodne nie nepodstatnú, súčasť koncertného vystúpenia. V ich štvorstranových pokynoch pre usporiadateľov je najobsiahlejší práve bod, v ktorom sú vyšpecifikované nastavenia svetiel a video projekcie. Komplexnosť a kvalita tak v prípade THE OCEAN neprichádza iba v zvukovej, ale i vizuálnej podobe. V konečnom dôsledku vás tak ani neprekvapí doslova krásny obal a booklet, ktorým sa môže„Aeolian“ hrdo pýšiť.
THE OCEAN a ich „Aeolian“ sú o objavovaní ďalších netušených zákutí extrémnej hudby. Sú o temných emóciách, skladateľskom a inštrumentálnom majstrovstve a v neposlednom rade o všestrannom umeleckom talente prinášajúcom nesmierny zážitok každému jedincovi prahnúcom po kvalitnej, modernej metalovej muzike. Ak začnú na ďalších albumoch viac koketovať s melódiou a čistými vokálmi po vzore napríklad takých EXTOL, padnem pred nimi definitívne na kolená.
Emocionálna príbuznosť s NEUROSIS ako primárny pocit bezútešnosti jedinca unášaného psychickými problémami mimo realitu, inštrumentálny arzenál MESHUGGAH či DILLINGER ESCAPE PLAN ako jeho nekontrolovateľné výpady zlosti a agresivity.
8,5 / 10
Torge Ließmann
- bicie
Jonathan Heine
- basgitara
Robin Staps
- gitara, sample
Gerd Kornmann
- perkusie, tools
Meta
- hlavný spev
Nico Webers
- elektronika, spev
Tomas Hallbom
- spev
Nate Newton
- spev
Sean Ingram
- spev
Ercuement Kasalar
- spev
Carsten Albrecht
- spev
Andreas Hillebrand
- gitary
Nils Lindenhayn
- vizuály
1. The City In The Sea
2. Dead Serious & Highly Professional
3. Austerity
4. Killing The Flies
5. Une Saison En Enfer
6. Necrobabes.com
7. One With The Ocean
8. Swoon
9. Queen Of The Food-Chain
10. Inertia
Holocene (2023)
Phanerozoic II: Mesozoic | Cenozoic (2020)
Phanerozoic I: Palaeozoic (2018)
Pelagial (2013)
The Grand Inquisitor (EP) (2012)
Anthropocentric (2010)
Heliocentric (2010)
Precambrian (2007)
THE OCEAN / BURST (7'' split) (2005)
Queen Of The Foodchain / Inertia (2005)
Aeolian (2005)
FluXion (2004)
Fogdiver (2003)
Islands / Tides (2001)
Datum vydání: Pátek, 25. listopadu 2005
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 53:01
Produkce: THE OCEAN + Magnus Lindberg
Studio: Oceanland Studio & Tonteknik Studio, Umea, Sweden
Tvorba THE OCEAN se pohybují v ohradě, kterou vytyčují matadoři nejzajímavějších současných trendů v tvrdé hudbě, představovaných technickými sekyráři, kteří dřevorubčí v nepravidelných intervalech. Na straně druhé tu zaslechneme náladové neourotické stěny a plochy – to vše postavené na hard-corovém kmeni s pevnými kořeny, z něhož vyrůstají i četné výhonky nejen deathových oddenků. Ve své kategorii, jde o jednu z mála nadějí našich švábských sousedů, jenž na sebe strhává pozornost i za hranicemi své říše, avšak „Aeolian“ rozhodně není nejsilnějším kotoučem jejich diskografie.
Výtvory Německých THE OCEAN ke mě doputovaly až nedávno jako jeden velký hudební balík, těžko tedy mohu nahlížet na jejich tvorbu v kontextu času vydání jednotlivých děl. Nezbývá mi tedy než vše hodnotit jako rovnocenná vedle sebe položená alba. Z takto chápaného „souboje“ pak pro mě vychází jako jednoznačný vítěz dílo „Fogdiver“, snad i proto, že se právě na této desce dá nalézt hodně pasáží padajících do jemnější poloakustické polohy, která nepostrádá značnou dávku působivé náladovosti. A i dusavě hardcorová poloha, která činí hudbu cíleně přístupnější, je vyzněním hodně temná. Druhé album „Fluxion“ občas odplouvá až kamsi k podobnosti s OPETH (především v závěrečné předlouhé „The Greatest Bane“ to slyším hodně). Aktuální deska „Aeolian“ pak posouvá výraz skupiny mnohem více do přímočařejší riffové podoby (jakákoli komplikovanost je zde spíše zdánlivá) a náladová stránka se smrskává do určité konzervované kompotové chutnosti se spoustou výrazného ale sterilního nálevu. Ne, rozhodně to není špatné. O příbuznosti s NEUROSIS nemůže být sice řeč, přesto můžeme místy mluvit o jakési snad tvrdší a rychlejší obdobě ISIS, často zabrousíme do pasáží blížících se kamsi ke kapelám jako CONVERGE, pokud bychom ovšem odfiltrovali značnou část progresivnějších prvků, které tuto hardcorovou partičku proslavily. Co nám tedy zůstává? V první řadě temně se valící i agresivně prchající hardcore, ale překvapivě i hodně deathu, zklidňujících jemnějších pasáží roubovaných podobným principem jako u současných ISIS je minimum, nějaké to zpestření obstarává pouze sporadicky zvuk smyčců (na „Fluxion“ byl tento prvek zastoupen více). Ve výsledku je tedy „Aeolian“ kouskem plujícím především v klasičtějších hardcore-deathových vodách.
toto sa nedá počuvať. :D iba vychutnávať
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.