Životní příběh Neala Morse tak trochu připomíná iniciační zápletky jeho alb. Ambiciózní muzikant, který sen o hvězdném prachu vyměnil za voňavý chlebíček prog rockové celebrity, si velké jméno udělal v legendárních SPOCKS BEARD, obletěl svět, podílel se na skvělých albech, ochutnal věhlas... Leč stále mu v té zářivé gloriole cosi chybělo a Neal bez toho „cosi“ žít nedokázal. I opustil bohatou rodinu a jako svatý František odešel do poustevnické samoty, aby objevil Boha a své sólové já, které je zcela oddáno chvalozpěvům na Nejvyššího.

Tedy – ona ta poustevnická samota nebude až tak horká. Během tří let vydal duchem svatým osvícený muzikant tři alba, jedno lepší než druhé. Neuvěřitelná několikahodinová nadílka progresivního rocku té nejvyšší kvality bezesporu vrcholila předloňským „One“, na kterém se Neal předvedl jako mistr monumentality a vybalil z apoštolské torničky majestátní orchestrální party stejně jako výtečná instrumentální medley a milostné balady (samozřejmě adresované synovi božímu, jak také jinak). Loňské album „?“ možná nedosahuje kvalit „One“ co do epické šíře, nicméně je to album s větším drivem a mě osobně připadá i uzavřenější než rozevlátý předchůdce.

Převelice mě těší zvuk, který zhutněl a získal ostřejší hrany, čímž definitivně zažehlil trochu rozpačitý dojem z uhlazeného soundu „Testimony“. Zejména v několika sólových pasážích to utěšeně jiskří a aby také ne – vždyť skvělého zvuku užívají ku prospěchu jména jako Portnoy (bicí – DREAM THEATER), Rudess (klávesy – DREAM THEATER), Stolt (kytara – 3/4 všech prog rockových skupin současnosti), Hackett (kytara – GENESIS). Jenže ani tak se Nealovo album nezvrhává v onanii hvězdných jmen, má jasný a ucelený koncept, vzácně vyvážený poměr instrumentálních eskapád a písničkářství. Z tohoto hlediska není otazníkem, ale spíše jasným vykřičníkem. Půdorysem připomene mnohé Morseovy skladby – v první části se seznamujeme se dvěma hlavními leitmovy, následuje několik instrumentálních rébusů, které páni muzikanti řeší setsakra fortelně i s tradiční asistencí saxofonu Marka Lenigera, pak monumentální náboženský chór, ztišené baladické party a skrze instrumentální medley majestátní návrat k leitmotivu (...and then after all / with our backs against wall / we seek the temple / of the living god) – no a samozřejmě též rozhřešení. Nealův otazník je směsicí náboženské mystiky, naléhavého tázání, pokorného vykreslování nebeských scenérií, nářků člověka, který hledá boha... Zkrátka určitý morální étos, typický pro prog rockový žánr, jen zaobalený do silně religiózního obalu. Neříkám, že se s texty plně ztotožňuji, ale až na několik výjimek je shledávám zajímavými a snesitelnými i pro bezvěrce.

Navzdory možné averzi ke slovům tu však stále zůstává Morseova hudba, plná upřímnosti, pokory a neuvěřitelné zručnosti. Kompozičně se na album podílela i skvělá rytmická sekce Portnoy / George („12“ a „Deliverance“), nicméně valná většina „?“ je dílem kapelníka. V podstatě se jedná o plynulou skladbu, kde jedna část logicky vplývá do druhé, opakuje určité názvuky, rozvíjejí se. Více než kdy před tím jsme svědky čistoty prog rockového výraziva, které se jen tu a tam poohlédne po nějakém jazzovém motivu. Trochu zamrzí, že melodické nápady už nemají tu sílu jako na předchozí desce, že baladická pasáž ve druhé polovině alba není tak emotivní... Na druhou stranu musím opět opakovat, že „?“ je neobyčejně soudržné, ucelené a soustředěné na jediný cíl: předat posluchači pozitivní emoci člověka, který našel, co hledal. A to se mu daří. Bezesporu jedna z nejlepších prog rockových desek minulého roku!