OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Cáry špinavě tmavých vodou nasáklých mračen a z té bouřkové černoty vylétající opeřenec, žádná hrdlička, žádný barevný papoušek, jen temně zbarvený havran naznačující jedinou únikovou cestu z apokalyptické potopy, která vyhroceným smutkem a vystresovaným zoufalstvím zalévá veškeré obyvatelné prostory bájné krajiny CANAAN. Obrysy vzdalující se pevniny zahalené mlžným oparem, jež je rozerváván nelítostně skučícím větrem, kapičky vířící vzduchem jako rozsévané krůpěje stesku, nohy kloužou po mazlavém hnisu vytékajícím z malomocných ran hudební obrazotvornosti. Marné vzpínání rukou, je nemožné zhmotnit oblohu, na které se v obrovských spirálách kroužící pták snaží vystoupat až tam nahoru do prostorů, kde nebude platit pravidlo neodvratitelnosti konce, úprk bolestné nezastavitelnosti času připomíná jistotu smrtelnosti, která bere smysl veškerému lidskému snažení. Jaká to marnost. Omezenost možností svazuje pevnými pouty přízemnosti, vadnoucí křídla jako iluze o volnosti, usínání a neklidné sny o posledním spočinutí.
Italové CANAAN jsou velmi specifickým zjevem na hudební scéně, vycházejíce z temně pomalé doomové nasupenosti,obalují své křehké kompozice lehkými jakoby až zádušními melodiemi typicky melancholicky pohřebního vyznění. S jistou dávkou folklórních prvků poschovávaných pod pláštíkem až absurdní zpomalenosti nám hned v případě svého prvního alba „Blue Fire“ nabídli pohled na darkwave hudbu stavěnou bez zbytečného patosu, přesto dosahující onoho efektu mrazivě znepokojující dráždivosti, která nutí člověka jinak línou a snad i unylou hudbu pozorně vnímat a prožívat. Skladby nesoucí v sobě primární prvek vzdušné zasněnosti klopýtají krajinou těžkých depresí a vykreslují obrazy mlžných bažin, hustých trnitých křovisek i bezútěšných ledových plání. „Modrý oheň“ studí svou zamračenou hudební barvou podporovanou táhlým bědováním syntetických zvuků a v „Aranea Tedii“ i sténáním akordeonu. Jsou to plamínky chycené do sítě utkané z akustických tónů skládajících se do nitek jemné ospalosti, vzory vykreslované táhle se nesoucím vokálem, plochy plné protahovaných klávesových mlh, ale i šramoty deště a neurčité zvuky probouzející bázlivou fantazii. Přesto není hudba CANAAN jen programově depresivní záležitost, je možno ji vnímat i jako malátně odpočinkovou hudební kulisu, při které můžeme rozjímat o nesmrtelnosti chrousta, nebo prostě jen poklimbávat a zapomínat na trýzně skutečného života. Vrcholnou kompozicí alba je pro mě „Incantesimo D´Autunno“, kde z křečovitě monotónního spodku vystřeluje jasně vybrnkávaná melodie, navíc temná stěna kláves a táhlý jakoby v chrámovém prostoru rezonující vokál dává skladbě nebývalou atmosféru. „Blue Fire“ pro mě zůstalo deskou, kterou CANAAN vedení šéfem vyhraněného labelu Eibon Records prozatím nepřekonali, uvidím,co s tímto názorem udělá album „The Unsaid Words“, se kterým se skupina právě vrací na scénu.
Umdlévající havraní křídla plácavě buší do řídkého vzduchu, stažené hrdlo sotva hlesne, svištivý sípavý dech, chvějivé vibrace vysíleného tělíčka posílají zoufalý signál, že se únik z neúprosné gravitace nemůže povést. Těžká bota tíhy prošlapává roztřepená pírka, je konec, spirála se obrací do nezastavitelného pádu. Tak vysoko vystoupal, tolik síly do toho dal a stejně ho nečeká nic jiného než tvrdé spočinutí na špinavém lůžku matičky Země. Chladnoucí tělíčko leží u tvých nohou a připomíná, že i na tebe čeká neodvratné vyúčtování. Závoj prachu pokryje zorničky očí, ze kterých se ztratil veškerý lesk, vše se stane minulostí, i bolest a strach z budoucnosti a kresbu tvého života setře nekompromisní rukavice času.
Pohřební melodie a soundtrack ke kremaci... jak jinak popsat hudbu nesoucí se na temných havraních křídlech, kdy krajky smutných melodií obalují nahé tělo šouravého minimalismu.
1. The Eleventh Shadow
2. Dreamsword
3. Thin Concentric Circles
4. Aranea Tedii
5. Incantesimo D'autunno
6. Temporal Stasis
7. Noir (Your Coloured Soul)
8. Doloris Charisma
9. Moongod
10. Splendor's Bearer
11. Orien
12. The Luminous Trinity
13. Our Little Hidden Treasures
14. This Grey Enemy
Contro.Luce (2010)
The Unsaid Words (2005)
A Calling To Weakness (2002)
Brand New Babylon (2000)
Walk Into My Open Womb (1998)
Blue Fire (1996)
Datum vydání: Čtvrtek, 12. prosince 1996
Vydavatel: Eibon Records
Stopáž: 61:38
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.