OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
No to je něco šíleného. Ve dvou týdnech mi dvě kapely zasadily naprosto fatální ránu pod pás svým úžasným uměním. Po famózním albu PAIN OF SALVATION jsem si pesimisticky povzdechl, jak dlouho to bude trvat, než se mi do rukou dostane opět něco tak kvalitního. Čekal jsem přesně čtyři dny. Opět mě něco překvapilo, opět si sypu popel na hlavu, opět se procházím lesem se sluchátky na uších. Opět OPETH !
OPETH, vysoce originální švédská čtyřčlenná formace má na svědomí už pár počinů, leč "Park černé vody" je prvním, který se mi dostal do rukou. Představuje osm většinou velmi dlouhých kompozic z nichž každá má své kouzlo a své vrcholné momenty. Kapela nabízí vysoce progresivní mix poměrně velkého množství žánrů, tedy zejména těch alternativních. Základ je asi doomový, ovšem je slyšet i black, death, melodie a především nevyčerpatelné zvukové bohatství. Nabízí se mi přirovnání k fascinující krystalové jeskyni. Textová stránka o nic nepokulhává za hudbou a tak vyslechnete i spoustu vět k zamyšlení.
Teď taková otázka pro vás, byl bych rád, kdybyste mi ve fóru pod recenzí řekli svůj názor - myslíte si, že text první písničky na labu, tedy "Leper Affinity" je o drogách? A pokračuji v bezmezném chválení. OPETH jsou zvukově neuvěřitelně bohatí, uslyšíte často španělky, občas i méně klasické nástroje - například klavír - aspoň pokud jde o metal, zajímavé kytarové efekty. Zpěv přechází z příjemně zpívaných melodií k mručáku typu “tvrdší death metal”. A teď se podržte, právě jsem vymyslel slovo, které OPETH nejlépe charakterizuje. OPETH jsou totiž zasraně PLYNULÍ. Ano, složité doomové rify a deathový mručák přechází do španělek a melodického zpěvu až geniálně plynulým způsobem. Hudba je naprosto dynamická, velice nápaditá, skvěle produkovaná. I image kapely je doveden k dokonalosti...uffff...chvála někdy bolí.
Texty pasují přesně do hudby a já nevím co bych vám o tom ještě řekl.Pro každého fandu kapel ANATHEMA nebo IN THE WOODS je tohle album naprostou nutností! A vy ostatní si to stejně poslechněte, protože je to fascinující, promyšlená a geniální hudba. Zatím nashle, jdu se opěth projít parkem černé vody..
9,5 / 10
Mikael Åkerfeldt
- kytara, zpěv
Peter Lindgren
- kytara
Martin Lopez
- bicí
Martin Mendez
- basa
Steve Wilson (host)
- zpěv, kytara, klavír
Markus Lindberg (host)
- 3 eggs
1. The Lepper Affinity
2. Bleak
3. Harvest
4. The Drapery Falls
5. Dirge For November
6. The Funeral Portrait
7. Patterns In The Ivy
8. Blackwater Park
The Last Will And Testament (2024)
In Cauda Venenum (2019)
Sorceress (2016)
Pale Communion (2014)
Heritage (2011)
Watershed (2008)
The Roundhouse Tapes (live) (2007)
Ghost Reveries (2005)
Lamentations (DVD) (2004)
Damnation (2003)
Deliverance (2002)
Blackwater Park (2001)
Still Life (1999)
My Arms, Your Hearse (1998)
Live In Rijsel (bootleg) (1996)
Morningrise (1996)
Orchid (1995)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Peaceville Records
Produkce: Opeth and Steve Wilson
Studio: Fredman Studios
Jedno z najdôležitejších diel v metalovej hudbe na začiatku nového tisícročia. To, čo na "Still Life" iba nesmelo zapúšťalo korienky, vykvitlo v "Parku" do utešenej krásy plnej farieb a vôní.
Atmosféra skladieb ako "Harvest" či "The Drapery Falls" zostane navždy čarovná a neopakovateľná. "Blackwater Park" je u mňa, aj napriek jeho veľmi kvalitným nasledovníkom, vrcholom tvorby švédskych bohov magického metalu.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.