OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V roku 2005 prenikol trend vmiešavania (niekdajšieho) undergroundu do mainstreamu výrazne aj do domácich končín. Na vlne, ktorá sa vo svete drží už pár rokov, sa okrem „modelového prípadu“ SUNSHINE zviezli CLOU, KHOIBA, ale aj „takmer ženské“ kvarteto GAIA MESIAH. Čoraz intenzívnejšia festivalová sezóna poskytuje šancu čoraz širšiemu spektru formácií a mnohé z nich rýchlo prídu na to, ako ju (aj keď často nevedomky) využiť.
Práve GAIA MESIAH predchádza povesť koncertnej kapely. Bohužiaľ hneď prvý dojem z debutového albumu je miernym sklamaním; očakávaná guľa hudobnej energie je zbrzdená konzervatívnym a sterilným nazvučením a produkciou (v réžii Srba Djordje Erića), ktoré hlavne gitarám uberajú na ostrosti. „Ocean“ je však o to hlbší a mnohovrstevný, čo okrem (pozitívnej) pestrosti ústi v nevyrovnanosť. Crossoverový základ nie nepodobný RAGE AGAINST THE MACHINE (tam, kde sa pritvrdí) či RED HOT CHILLI PEPPERS (tam, kde sa derie do popredia hravá rytmika) sa mixuje s funky, „klasickým“ či indie rockom, grunge a ozvenami (nu)metalových postupov – front(wo)man(ka) Marka okrem „nasratého“ spevu dokáže z hrdla dostať obstojný growling. GAIA MESIAH (už) znie „svetovo“, bohužiaľ (stále) aj zameniteľne. Na ploche jednej skladby sa často vystriedajú skvelé nápady s postupmi vyvolávajúce istý pocit déjà vu. Dravá „Mañana“, akustický úlet „Blueberry Day“ a rozhojdané reggae „Legulize Marihuana“ sú viac než nadštandardnými skladbami – vrchol albumu, eklektická „San Pedro“ je dokonca výborná. Napriek tomu som od GAIA MESIAH očakával viac... hlavne odvahy.
V podstate ma fakt, že aj domáce pobočky zahraničných mamutích labelov dávajú šancu miestnym kapelám teší; na druhej strane je jeho negatívnym dôsledkom to, že koncerny zvyknú ísť na istotu a finálny produkt si „postrážiť“. Vrchol ľadovca tzv. „alternatívnej“ scény tak preráža do povedomia nebývalo širokej masy fanúšikov, bohužiaľ len málokedy žáner obohacuje miestnymi špecialitami, schopnými na oplátku vyvolať záujem v zahraničí. Ako to už totiž býva, tie najlepšie nápady sa rodia mimo reflektorov hlavných scén. Ako z toho vychádzajú GAIA MESIAH? Doma majú našliapnuté, exportným artiklom však ešte nie sú.
Jeden z najočakávanejších domácich debutov mohol dopadnúť lepšie, ale i oveľa horšie...
6 / 10
Marka Rybin
- spev
Santa Morella
- gitary, vokály
Misha Cortéz
- bicie
Josh "The Josh" Stewart
- basgitara
1. Ocean
2. Journey To Ixtlan
3. Black Bridge
4. Mañana
5. Blueberry Day
6. Apocalypse 5
7. Legulize Marihuana
8. Tasty
9. Gaia Mesiah
10. San Pedro
11. Reservation
12. Canoe
Ocean (2005)
Gaia Mesiah (demo) (2003)
Vydáno: 2005
Vydavatel: B&M / Universal
Stopáž: 43:20
Produkce: Djordje 'George' Erić
Studio: Svárov
po par poslechnuti to zacina nudit
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.