Nejsilnější sestava, kterou kdy MORBID ANGEL vládli, byla nepochybně ta v letech 1989 až 1996 (a žhavá současnost či očekávané nové album to možná potvrdí), kdy krom všemocného a vždypřítomného kytarového mága Treye Azagthotha se na jejím výslunní vyhříval rovněž i charismatický baskytarista a zpěvák David Vincent. Všechno jejich muzikantské umění a nadání se v té době sešlo s přehršlí polibků múzického štěstí a z tohoto vzácného spojení vzešel kovový opus té nejsmrtelnější kvality. Obraz morbidního anděla se na něm přetavil v kolosální nadpřirozené monstrum, všemi hrstmi rozdávající organickou brutalitu a budící díky tomu až neuvěřitelný respekt. Jako kdyby si chaos a temnota vyleštili původně kdesi hluboko v prachu zapadlé společenské polobotky, navlékli se do blýskavě černého večerního obleku a vyrazili na spiritistický večírek nejen pro zvané, na němž uzavřeli pokrevní bratrství s elitní šlechtickou nonšalancí. A i když je to výměna krve vskutku zřídkakdy vídaná, nemuselo se do éteru zbytečně nic vykřikovat, protože zvěsti o ní si podle všeho samy a s převelikou rychlostí našly cestu k vzácně početnému obecenstvu.

Album symbolicky otevírá jako větrná smršť rychlá skladba „Dominate“, pojmenovaná s odkazem na titul celé nahrávky tak, aby ještě více podtrhla a zdůraznila nekompromisní pevnost a sílu, s kterou MORBID ANGEL uchopili otěže bujného death metalového vraníka a vrazili mu ostruhy do slabin. Pod tíhou řezavých riffů a až ve spáncích bušící artilerie bicích se nepřipravenému jedinci musí zákonitě podlomit kolena, a to zdaleka ne jen proto, že se téhle hudbě obecně říkává extrémní. V tomto případě je totiž extrémní úplně všechno, počínaje nebezpečně třaskavou energetickou náplní a konče příchutí zakázaného ovoce, která zůstane viset ve vzduchu ještě hodně dlouho potom, co skladba dozní. To už ovšem ve vší poskvrněnosti pokračujeme dál ve „Where The Slime Live“ a tentokráte zabředáme do hustého a odporného slizu, neuvěřitelným způsobem zhmotněného do opravdova, jen si na něj sáhnout. Tetelivé chvění, bublavá tahavost a jako třešničky na černém dortu Vincentův zkreslený murmur a skřípavé záseky kytar. Moc krásné. Už na tomto místě není zřejmě od věci si vydechnout, přičemž se člověk může nechat laskat pomyšlením na to, co by ještě mohlo přijít, neboť ono to také skutečně přijde. V široce rozlehlé „Eyes To See, Ears To Hear“, kde Vincent pro změnu užívá své hlasivky naprosto přirozeně a znovu mu to moc sluší, v dalších učebnicových vypalovačkách „This Means War“ a „Nothing But Fear“ (uvozené se vším všudy pekelným intrem „Melting“) a v „Dawn Of The Angry“, zaštítěné mimořádně vyvedeným riffem, později velmi často (doufejme že nevědomky) užívaným různými méně významnějšími death metalovými společenstvy. Ani po této našlapané sérii však nenastává čas pro podvědomé slevení ze zavedených hodnot. MORBID ANGEL se naopak nadechují k závěrečnému hromobití, které doprovodí zejména úderem na dokonale ponurou a zdrcující atmosféru. Jak „Caesar´s Palace“, tak „Inquisition (Burn With Me)“ vyniknou těžkým a valivým kytarovým předivem, přes nějž není cesty, protože na to obyčejná lidská vůle zkrátka a jednoduše nestačí, stejně tak jako na hypnotický závěr v podobě „Hatework“, jenž nastolené duševní peklo přivádí do extrému nervydrásající árií zahranou na zvony smrti.                   

U bran hřbitovní zvonice byste se ostatně cítili nejspíš zrovna tak. Místo to rozhodně není z nejveselejších, ale o to tu přece jenom nejde. Každý stav lidské mysli má svoje pro a proti a pokud je vykreslen rukou zkušenou a talentovanou, nelze mu upřít mnohé z toho, co bývá považováno za zajímavé, inspirující nebo dokonce naplňující. Čtvrté řadové album MORBID ANGEL bylo (v pekelném a černočerném duchu) vedeno právě takovou rukou a mimoto je navíc nezpochybnitelná ještě jedna jeho charakteristika. Je totiž spousta death metalových alb, z nichž některá jsou jedinečná a některá naopak vůbec ne, jsouce odsouzena k nenávratnému zapomnění v prachu času. „Domination“, jež považuji za nejvýstavnější klenot celé diskografie MORBID ANGEL, nejspíš nepatří ani k jedněm ze zmíněných. Avšak má velmi blízko k oné jedinečnosti, a i když jí úplně nedosahuje, je spousta vyřčených i nevyřčených důvodů, proč si ho pamatovat a nezapomenout na něj. Ono je sice stejně nezapomenutelné, ale proč si to čas od času neosvěžit, že ano.