Hned z kraje se přiznám, že mé dnešní pisatelské schopnosti nestačily na sepsání regulérních úvodních litanií. Za svoji indispozici se omlouvám jak vám, našim čtenářům, tak i novému objevu české scény, kapele MORGUS DOWN. Pro tentokrát se tedy zdržím dalších poznámek a rovnou přikročím k tomu nejvíce podstatnému, čili k samotné recenzi.

Především, MORGUS DOWN si na svá bedra naložili mnohem více, než mohou při svých současných schopnostech unést. Jejich pokus o fúzi heavy metalových prvků s atmosférickým black metalem a trochou gotiky zatím působí velmi průhledně, a to i navzdory slyšitelné snaze o náročnější postupy a složitější receptury. Přitom především první skladba „Lucifer“ (pravda, až na ten infantilní rozjezd) a s přivřením oka i následující dvě položky jasně ukazují, že v kapele rozhodně dřímá jistý potenciál. Velká škoda, že další zastávky na „Eternal Fire“ jsou více méně variacemi první trojice skladeb, zejména pak již jednou zmiňované „Lucifer“ (identický způsob gradace refrénů, identické trylkování sólové kytary nebo pro změnu identické klávesové rejstříky alá CRADLE OF FILTH). S přibývajícími minutami se začínají odkrývat i další nedostatky v tvorbě MORGUS DOWN. Konkrétně mám na mysli výkony obou vokalistů. Lucčin hlas je sice příjemný, ovšem schází mu tolik potřebná variabilita, jistý náboj, který by dokázal posluchače vytrhnout z pevné náruče letargie. Ještě menší porci slávy sklízí za svoje vokální představení frontman Wagi, jehož blackové chrčení se při vší úctě nedá hodnotit jinak, než jako velmi průměrné, místy pak dokonce jako iritující (nekonečné výkřiky v závěrech skladeb „Mike Myers“ a „Death Bell“ jsou přece úplně zbytečné). Čest zachraňuje nahrávce slušný zvuk, aby také ne, když se natáčelo ve studiu Hellsound za asistence Jana Kapáka (AVENGER).

Jak z toho ven? Především nesnažit se dělat příliš mnoho věcí najednou, když ani jednu z nich zatím nezvládám na potřebné úrovni. Je sice sympatické, že MORGUS DOWN pojali svoji debutovou nahrávku velmi košatě a dozajista na ní předvedli veškerý svůj um, leč zdá se mi, že každý člen si tak trochu hraje na svém vlastním písečku, a to bez ohledu na finální kompaktnost celku. Inu, méně je někdy více, pánové a dámo.

P.S. Předpokládám, že nesmírně směšná malůvka na obalu je myšlena jako recese a slouží pouze a jen pro obveselení potenciálních posluchačů. Nebo snad ne? Odmítám uvěřit.