To by mě zajímalo, jestli jsou jen hudební publicisté tak cenění, že jsou jim pomocí zaslaných promo CD odkrývány ty největší a nejskrytější klenoty hudebního světa, nebo jestli jde třeba výkvěty od CENTURION  koupit někde v krámu. A jestli to jde, kdo si je koupí? Jaká může být prodejnost takového CD? A proč vůbec vychází?

Kašlem na recenzi. Místo ní si raději načrtneme takovou menší úvahu a pokusíme se odpovědět na některé nadhozené otázky, které jsou zcela jistě zajímavější něž celá diskografie CENTURION dohromady. Základní věc spočívá v tom, že když má někdo kytaru a bicí, může se ucházet o smlouvu s nahrávací společností, která by mu pak vydávala alba. Přitom u spousty firem není nutná podmínka abyste uměli hrát, nebo zpívat. To se vždycky nějak udělá. Důležité je abyste se takříkajíc „chytli“. Problém ale je, že ani ten nejzkušenější manager neumí spočítat ani nijak analyticky dopředu určit, kdo bude úspěšný (on toho neumí spočítat a určit většinou mnohem víc, ale tohle neumí spočítat opravdu nikdo). Vkus publika je bohužel někdy až animálně zvrácený. Volí se tedy metoda pokusu-omylu (v lepším případě), případně pak speciální anál-lytické metody, které jsou blíže nespecifikované know-how každé vydávající společnosti a o které není radno se běžným smrtelníkům raději blíže zajímat. Nahraje se CD, udělá se menší turné, kde nebožáci fungují jako přívěsek jiné, již zavedené „veličiny“. Spočítají se zisky. Firmu zajímá výsledný zisk a pokud převyšuje náklady, je vše v pořádku, kapelka může žít dál. Buď se vyhraje a půjde nahoru, nebo se alespoň udrží dole, a nebo se rozpadne. Její členové založí vedlejší projekty a jede se znova. Teď už jen filosofická otázka. Kdo to má všechno poslouchat? Nejhorší na tom všem je, že takových kapel je strašná spousta a v poslední době už bohužel nejsou ani moc špatné, takže recenzenti už se ani nemají pořádně čemu zasmát. Když poslouchám tuhle srandičku, není v podstatě formální místo do kterého by se dalo kopnout, na druhou stranu je to přesně ten typ hudby, který stačí člověku slyšet jednou za život. Heavy metal. Hudebně totálně neoriginální a zoufale normální. Zpěvák znějící jak kopie z kopie Halforda. Celkově to ničím neuráží, ale ani ničím nezaujme. Není tu nic čeho by měli CENTURION jen špetku navíc. 

Zakončím to ale pozitivně. Když si sáhnu do svědomí, musím uznat, že je dobře, když podobná alba vycházejí. Nemálo z mých dnešních oblíbenců má uprostřed diskografie tlustou červenou čáru, za kterou se už zkrátka neodvážím, zatím co na současnou tvorbu nedám dopustit. Budou i CENTURION jedni z nich?