Některé recenze jsou opravdu ošemetné. Obzvlášť když už po prvním poslechu dopředu vytušíte, že dotyční (v našem případě králové dřevního švédského death metalu DISMEMBER) nehodlají řešit problematiku stylových poskoků a šťourání v ultramoderně, a prostě a jednoduše si jen zaznamenávají další zářez na topůrko své poctivé tesařské sekyry. Zářez, který jako by z oka vypadnul zářezům minulým, i když to jen na první pohled. Velice lehce by se totiž člověk mohl zaplést do nebezpečného polemizování o tom, co je správně a co ne (z nějž kolikrát nebývá úniku), zatímco by mohla stačit jen maličkost. Naslouchat svému nitru, které, alespoň v mém případě, říká, že pokud to tak dotyční cítí a nachází ve svém názoru a jeho projevu dostatečně širokou pozitivní odezvu (tu moji rovněž počítaje), je třeba to, byť nijak přehnaně, ocenit. Jednoduše a srozumitelně, bez zbytečných okolků.

Výprava do hlubin death metalistovy duše (protentokráte vtipně pojmenovaná a v příkrém rozporu s tím zabalená do až nechutně kýčovitého obalu) je ostatně stejně tak jednoduchá a srozumitelná a stejně tak se obejde i bez nějakého nadbytečného (o)kolkování. DISMEMBER se zkrátka jako téměř vždy soustředili na podstatu všeho death metalového dění, totiž pořádný kravál, do nějž rovněž tradičně vtlačili svůj nezaměnitelný daktyloskopický otisk. Neboli typicky seversky a mrazivě nazvučené kytary, doprovázené výraznými melodickými prvky, postavenými do protipólu sžíravého doteku Smrti. Nic složitějšího v tom skutečně není možno hledat a už vůbec ne nalézt. Servírované skladby odsýpají jako metry na sáňkařské ledové dráze, nálada je přiměřená ponurá a agresivní a kdo by chtěl hledat byť jen jedinou skulinku pro únik z téhle nemilosrdné fantazie (když už se do ní jednou ponořil), asi by nepochodil. Tedy co asi, určitě. „The God That Never Was“, „Shadows of The Mutilated“, „Time Heals Nothing“ (s mimochodem moc pěknými melodickými okamžiky), držte si beranice, protože na příštích zastávkách nezastavujeme, a vy si budete moci vystoupit až v samotném pekle. V tom fofru to bude nejspíš těžko postřehnutelné, ale cesta nás povede i kolem výstavní pitevny („Autopsy“), stanicí „Never Forget, Never Forgive“ (jejíž málem grindová stopáž výrazně ční nad ostatními hracími časy) a zlehka se prožene i kolem velkých věcí heavy metalové minulosti (neboť co jiného lze objevit v čisté instrumentálce „Phantoms (Of The Oath)“, než duch klasických IRON MAIDEN, samozřejmě přiměřený death metalovým okolnostem). A dál a dál životu nebezpečnými stoupáními a klesáními, sugestivními zatáčkami (chtělo by se říct ke strašidlu) a vzduchoprázdnou arktickou pustinou, vysílající do slunečních paprsků odrazy sněžné slepoty. „Into The Temple Of Humiliation“, „Blood for Paradise“, „Where No Ghost Is Holy“, držte si ty beranice, než vám omrznou (nejen) uši.

Zkrátka a jednoduše, pokud vám až doteď DISMEMBER „sedli“, jsem stoprocentně přesvědčen o tom, že v případě „The God That Never Was“ tomu nebude jinak. A pochopitelně, pokud jste opačného názoru (a dočetli jste až sem), nebude ze stejného důvodu se stejně velkou pravděpodobností proč ho měnit. To je totiž tak jasné, jako bylo jasné už na začátku těchto několika řádek, že se dostanu právě k tomuto závěru. Samozřejmě. Ale něco jsem sem prostě napsat musel.