Kytarová scéna je o naplňování vizí, ale také o nekompromisních cestách za slávou, mediálních kampaních oblbujících masy teenagerů, o... obchodu. Kytarová scéna má svoje experimentátory, buřiče, progresivisty i trapné trendaře, kytarová scéna má hrdiny i hajzlíky, party mající touhu tvořit co nejoriginálnější hudbu i namyšlence honící se jen za uznáním. Ale kytarová scéna má i post-rockové skupiny, které často s nadhledem kašlou na jedno i druhé, nehledají prostor předvádět instrumentální ekvilibristiky, ani se nesnaží podbízivou formou dosáhnout úspěchu. To, že někteří komerčního úspěchu nakonec dosáhnou, jako v případě islandských SIGUR RÓS, je pak jen takový nadstavbový bonus, který v kontextu situace působí značně překvapivě. Skotští MOGWAI jako by byli někde uprostřed, snad v ideálním postavení, v rámci indie scény jsou známou a respektovanou veličinou, ale ještě se nemusí obávat obviňování z nějakého mediálního protežování, které bývá bohužel přisuzováno právě SIGUR RÓS.

MOGWAI, tihle hoši z Glasgow, jsou partou tvořící svou hudbu kdesi na okraji kytarové scény. Proč na okraji? Protože svým atmosféricky lehkým přístupem rezignují na běžné standardy kytarovek. Navíc jejich častý minimalistický přístup, odlišný od plytké rockovosti, vytváří vzory na první poslech zřejmé a srozumitelné, ale často i velmi netradiční, vyřazující skupinu z melodicky líbivé masy poprocku. Až na výjimky se však nejedná o žádné experimenty, trochu snad jen po aranžérské a zvukové stránce, kde se nevyhneme ani hlukovým vrstvám a arytmické roztříštěnosti. Základem však zůstává líně plynoucí melancholie. Fundamentální jemnost melodií však není v hudbě MOGWAI samospasitelná a skupina sama nehledí na jednoduchost jako na prostředek dosažení líbivosti. V jejich hudbě se tedy setkáme i se zahulenou kytarovou stěnou, ostře rozevlátou rytmikou nebo gradujícími klavírními pasážemi. To vše vytváří silové ostrůvky v chladivé laguně jemných melodií, kdy základem jsou lehké vzdušné motivy, ze kterých mnohdy přímo mrazí v zádech a nezbývá než zopakovat pravdu o jedné z nejvyšších forem umění, kdy krása nespočívá v napatlání spousty nesrozumitelných onanií do co nejmenšího prostoru, ale v dovednosti ze základních stavebních prvků vytvořit konstrukci, která fascinuje svou jednoduchou dokonalostí a jejíž linie jsou přirozeně živoucí a lidské, ne jako nějaké futuristicky mimozemské zašmodrchance.

Na albu „Mr Beast“ se MOGWAI představují ve své snad životní formě, berou vše podstatné z minulosti, hutně vibrující kytarovou hradbu, která znervózňuje svou rezonující silou, lehké akustické truchlení odplouvající kamsi do psycho-rockových vod, snad až banální melodické motivy i navrstvené vyvíjející se linky, nechybí ani sporadický recitačně meditační vokál, se kterým vypomohl i hostující Tetsuya Fukagawa z japonské hardcore skupiny ENVY. Vše je na svých místech, vše svázáno vynikající zvukovou a produkční prací, kdy skladby i přes trochu jednostrannou zaměřenost na melancholické polohy až vybuchují v pestrosti výrazů a zvukových forem. Za takto vydařenou produkcí je třeba hledat jméno Tony Doogan, který zpracovával i minulé album „Happy Songs For Happy People“ a podílel se už i na starším „Rock Action“. Snad je cítit lehký návrat někam mezi zmíněná alba, ale to není podstatné, neboť MOGWAI jsou ve své současné podobě exkluzivní ukázkou kvalitní post-rockové skupiny, která se ve své časté jednoduchosti pohybuje na hony daleko od banálnosti a dokáže si udržet pestrý rozsah mnoha rozdílných poloh. MOGWAI nabízejí výživný bujón, ve kterém si své noky najdou příznivci současné ANATHEMY i SIGUR RÓS, bujón vyvážené chuti, za který nezbývá než vystřihnout zkušenému kuchaři hlubokou poklonu.