V současné době je velmi zajímavé sledovat, jakými směry vývoje se ubírá extrémní hudba. Ač se mnohokrát zdálo, že hudební škatulky jsou již natolik promíchané a vyčerpané, že nic nemůže překvapit, nakonec se vždy najde nějaký proud nebo směr, který u mnoha posluchačů vyvolá často až ohromení, a i když se většinou nejedná o nějak nový hudební obsah, často jsou to jen na povrch vyplavené menšinové proudy, zjeví se zčistajasna noví mesiáši mluvící o hudebních revolucích a převratných inovacích. Raději toho nechme a pojďme si udělat exkurz do stylů, které díky své určité obskurnosti již dlouhou dobu žijí pod povrchem hudební hladiny, které si však i přes někdy opravdu těžce pochopitelné struktury (ano, narážím teď především na SUNN O))) ), získaly v určitých hudebních kruzích až nevídanou pozornost. Snad tato stoupající obliba temného drone a funeral doomu odráží vzrůstající depresivitu dnešního světa, snad… Jako protipól, přesto svojí dusnou zaměřeností vlastně spojenec, tu proti extrémnímu doomu stojí i sludge core, nebo chcete-li také post-hardcore, styl transformující klasické hardcorové principy do pomalé sklíčenosti temně se plazících kompozic, které si ale nezřídka zachovávají i coreovou výbušnost, což je ve výsledku kombinace tvořící hudbu plnou depresivních emocí, ale i nervózní energie. Stačí vzpomenout na nahrávky mých oblíbenců CULT OF LUNA a běhá mi mráz po zádech.
Američané ROSETTA jsou v kontextu současné situace zajímaví hlavně tím, že berou tato stylová zaměření jako prostředek k vyjádření, ovšem beze snahy stylizovat se do určité jasně profilované polohy. V úvodu zdánlivě jednoznačně definovanou sludge coreovou domovinu totiž skupina s lehkostí opouští a překračuje pomyslnou temnou řeku až k pasivnějšímu dark ambientu. Úvodní skladba nastiňuje vzor temně valivého kolovrátku isisovského typu, ale už se zjevují i ambientní sklony, které přinášejí kakofonicky neuspořádané zvukové a hlukové pasáže bez zřejmé struktury, jejichž uchopitelnost udržuje jen rytmické poklepávání bicích, především pak jemné cinkání činelů. Úvodní riff druhé skladby připomíná mé oblíbence DISBELIEF. Tahle skladba je kombinací valivé hardcore/deathové síly a doomové utahanosti, zoufale agresivní vokál nad vším plave jako zpěněný kal na bahnité louži. Surová produkce přidává zvukově špinavé vyznění a zdánlivě nepatřičné pískoty, šramoty a vazby doplňují výraz o potřebnou dávku dráždivosti, která vás bude celý poslech znervózňovat a udržovat v pozornosti. Mnohé dlouze gradující kolovrátkové pasáže jako by měly vyvrcholit v neskutečný výbuch agrese, často však přichází jen neurčité zhroucení motivu, uvolnění se nedostaví a vy si nahromaděné napětí přenášíte sebou do dalších pasáží. Téměř čistě instrumentální „Absent“ představuje nejrychlejší a nejagresivnější kousek, a to i přes CULT OF LUNA evokující atmosférický úvod. Roztříštěně poskakující rytmické motivy přinášejí i nádech mathcorové dravosti. Vše ale stahuje do bahna melancholie následná „Itinérant“ - jemná akustika a emotivní zvuk violy nás zavádí zase úplně jinam, až do post-rockové náladovosti, ale posléze přicházející řvavý vokál rozkopává ledový škraloup na zamrzající hladině monotónnosti, aby skladba v závěru přerostla v dark ambientní pasáž tvořenou ruchovými vibracemi, hluky a šepoty. Je to předzvěst toho, co nás pak ve velké míře čeká na druhém disku. Závěr prvního CD obstarává snad až do neuvěřitelné vypjatosti gradující „Au Pays Natal“. Na druhém dílu dvouhodinové eposu už se ROSETTA vrhají do prostorů mnohem hůře uchopitelných a ne tolik pestrých, temné hlukové plochy se většinu času převalují v dark ambientní oblasti, ne příliš vzdálené takovým BIOSPHERE.
Pokud se soustředím především na první disk, pak představuje „The Galilean Satellites“ vulkán připravený k výbuchu, sopku skrývající v sobě neuvěřitelnou sílu žhavé lávy. Země se chvěje, jak je napínána tlakem vroucích plynů, obláčky čmoudíků vystupují k obloze, která ještě netuší, že bude v nejbližších okamžicích zastíněna největší apokalypsou známého hudebního světa. „The Galilean Satellites“ je ale také jako poklidně bručící generátor energie, který zásobuje gigantické velkoměsto šumící pohybem miliónů lidí a tlumeným vrčením motorů aut, kdy občasný klakson prořízne vzduch plný těžkého pachu přepálených jídel. „The Galilean Satellites“ je i jako zhudebněná polární záře. „The Galilean Satellites“ je můj dodatečný kandidát na nejlepší desku roku 2005.